Hloupé a ještě hloupější nevěsty

Jsou ženy hrdinky a bojovnice a jejich tragické osudy si zaslouží úctu, smutek a slzy. Jsou ženy, které jsou pouze hloupé, nemohou za to, prostě jsou naivní i hloupé a stávají se varováním.  

První a druhá ne skutečná nevěsta -  aneb tak zbytečně zmařený lidský život

Příběh naivní až prostoduché Giuseppiny Pasqualino di Marineo známé jako Pippa Bacca se začal začátkem března roku 2008 v Miláně.

Tato třiatřicetiletá žena vyznávala zvláštní formu, nechce se mi psát umění, ale spíše předvádění se. Oč se jedná, se nejlépe vysvětlí krátkým odbočením k jejímu strýci.

Její strýček  Piero Manzoni (13.8.1933 - 06.2.1963) v roce 1961 vystavil plechové krabičky, které nazval ‚Umělcovo hovno‘ a ve kterých měla být jeho stolice. Krabičky podle jeho požadavků nesměly být nikdy otevřeny, protože otevřením by přestaly být uměleckým dílem. Svoje díla pak prodával – doslova je vyvažoval zlatem. Manzoni také v nafukovacích balóncích prodával svůj vlastní dech. Někdo tomu říká konceptuální umění, ale je to spíše neumění a exhibice.

V strýcových stopách, že vše od umělce je umělecké dílo, šla i Pippa – a právě její poslední „projekt“ nazvaný: Nevěsty na cestách, ji připravil o život. Jednalo se o uměleckou cestu autostopem z Milána až do Palestiny absolvovanou v dlouhých bělostných svatebních šatech. Chtěla dokázat, že všude na světě i mezi muslimy jsou ženy v bezpečí a klidně mohou cestovat samotné stopem, že neexistuje nebezpečí a tito lidé jsou mírumilovní a laskaví. Svatební šaty hodlala svléci až v Jeruzalémě a vystavovat je jako umělecké dílo a důkaz pochopení se mezi národy. Pro projekt ještě získala o čtyři roky starší kamarádku Silviu Moro. V klidu a pohodě ženy prostopovaly Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu, Bulharsko, a tam kde nocovaly, hledaly porodní asistentky, aby jim omyly nohy. Což byla rovněž součást této cesty za mír. Když dorazily z Evropy do Turecka, Silvia se začala obávat, že ne vše je tak růžové, jak si malovaly. Po prvním stopu, kdy je svezli tři turečtí muži, ze kterých měla opravdu strach, Pippu v Istambulu opustila a na další cestu se vydala s kamarádem.

Pohádaly se o to, že Pippa nechtěla slevit ze své filosofie, že se prostě musí přijmout první nabízené svezení ať je to s kýmkoli, protože všichni lidé jsou stejně laskaví, dobří a mírumilovní. Naproti tomu Silvia se nechtěla dál nechat vystavovat velkému riziku nějaké fatální katastrofy. Domluvily se, že se sejdou za tři týdny v Bejrútu.

Nevěsta Pippa vyrazila na cestu úplně sama. Naposledy byla spatřena 31. 3. 2008 a následně bylo její nahé tělo nalezeno pohozené ve křoví u vesnice Gebza asi sedmdesát kilometrů od Istambulu.

Znásilnil ji, uškrtil a okradl nezaměstnaný osmatřicetiletý muž jménem Murat Karatas. Vrah byl nalezen na základě toho, že použil její mobilní telefon.

A to je konec. Co Pippa dokázala? Snad to, že je velmi potřebné myslet a přemýšlet o všem, co člověk dělá, a že je nutné brát v potaz informace, které přináší jak literatura, tak i ty získané přímo z první ruky. Kdo v Turecku byl, ví, že za turistickými centry a evropskou částí Istambulu je prostě už jiný svět. Silvia nepodcenila první známky možného napadení a žije.

Takovéto „umělecké“ hurá akce za cokoliv slouží pouze k zviditelnění se hlavních aktérů, vše je vymyšleno na efekt a cílem není žádná opravdová pomoc. Ono platí to staré rčení, že je jednoduší zachraňovat celý svět než jednoho člověka a huba tak jako ruce nebolí...

Ano, pokud by tato nevěsta a i další z této akce byli skuteční altruisté našli by způsob jak lidem a míru opravdově pomoci a ne jen slovy či nabubřelými bezcennými gesty - ovšem bylo by to bez zviditelnění se a bez zájmu médii. Ženy mohly věnovat svůj čas a pomoc potřebným lidem kolem sebe – třeba ve starobincích, sirotkům, osamělým invalidům, ale i těm, co je nemohou za pomoc slovně blahořečit  –  toulavým , vyhozeným psům, kočkám… Je mi líto, ale skutečně dobrý člověk, nesobecký a netoužící masírovat si své ego se chová jinak než tyto falešné nevěsty. Ano, veliká škoda Pippina života, ale byla si v první řadě sama sobě vrahem.

Čtyři skutečné nevěsty, ale rovněž neskutečně hloupé

Kanadská dokumentaristka Julia Ivanova v roce 2012 natočila dokument Loving a Stranger u nás vysílaný pod názvem Miluju cizince. Velmi skvěle zpracované téma čtyř stárnoucích kanadských žen beroucích si za muže o mnoho let mladšího muslima.

Čtyři ženy – čtyři příběhy. Jednou je Alison, neukázala tvář, z obavy o svoji bezpečnost a jméno asi taky bude mít jiné. V Dubaji poznala senzačního Pákistánce, byl citlivý, dvorný, velmi vzdělaný… zasnoubili se a jeli se vzít do Pákistánu, tam ji mladší muž zmlátil tak, že jí prorazil ušní bubínky. Alison v dokumentu říká, že je už nejen matka, ale i babička a podrobnosti o tom jak se dostala domů, nerozebírá. Jen taková perlička – její snoubenec má být na seznamu teroristů, což Alison nemůže pochopit a neustále jen ze tmy do kamery opakuje, že to byl tak vzdělaný člověk, jak by mohl být terorista?

Další dvě nevěsty jsou kamarádky Roxanne a Stephanie. Obě si našly o mnoho let mladší snoubence v Maroku v Marrakeši.

Roxanne má asi 15 syna, je to hezká rozvedená dáma, samostatná, soběstačná a velmi zamilovaná. Na otázky svého muže, kdy konečně konvertuje k Islámu, odpovídá sebejistě, že nikdy.

Stephanie velmi mohutná dáma byla doposud svobodná a ještě před svatbou přistupuje na to, že musí konvertovat k Islámu a po svatbě se zakrývat.

Když hovoří mladíci, tak sňatek s o mnoho let starší ženou vidí jako následování jejich proroka a je jasné, že v budoucnu, až budou v Kanadě, chtějí děti a tedy mladší ženy.

V dokumentu můžeme vidět, že muslimští muži nijak moc zamilovaní nebudou. Když Stephanie pošle do Maroka svému snoubenci peníze, ten zmizí.

Poslední představovanou nevěstou je tanečnice Lainie. Svého muslimského muže poznala při studiu tance v Guineji. Vdala se a odjeli spolu do Kanady. Za tři neděle od ní odešel. Lainie jako velmi temperamentní žena nechtěla dotyčnému odpustit, že se stala pouze „jeho dveřmi do Kanady“. Všechnu svoji energii vložila do akcí, aby byl tento muž deportován zpět do Guinei. Protesty pojala jako pantomimické představení – znovu si oblékla svatební šaty a chodí v nich městem a na zádech vláčí červenobílé dveře. A skutečně, co si předsevzala se ji splnilo. Co by si asi řekly dvě ženy Pippa a Lainie, kdyby se mohly potkat?

Přemýšlím, co ty samostatné a jinak sebevědomé dámy k takovým sňatkům a i ústupkům těm mužům vedlo? Jde to vůbec vysvětlit? Neviděly, neslyšely? Spánek rozumu plodí tragédie.

Celý dokument, který rozhodně stojí za to vidět: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10688974574-miluju-cizince/21438255885/