Hledejte je! Najdete je.

Poklady. Kdo hledá, najde. Ne, ne. Kdo nehledá, najde. Věřte, jsou na to důkazy. Na historických příkladech vidíte, jakoby skutečně platilo pravidlo, že kde se podle pověstí či plánků poklad očekává a "zaručeně je" tam nebývá.

Na začátku ledna 2016 proběhla médii zpráva, že na Pardubicku se našel poklad století. Jedná se o stovky českých stříbrných mincí z 10. Století. Nálezce měl opravdu štěstí, nehledal a našel. Většinou je to jinak – pokladohledači hledají a utratí všechen svůj majetek a nic.

S poklady je to jako s nenaplněnou velkou láskou. Také si říkáte, jaké to mohlo být s tou osobou krásné, ale ve skutečnosti nevíte, jaké by to bylo neb vás dotyčný člověk nechtěl, ale vy už celý život na něj nezapomenete - zrovna taková je touha po pokladu, někdy ani ne po penězích, ale po tom najít bájný poklad - sen o něčem, co ve skutečnosti není, ale neustále další a další hledači si říkají - "to by bylo, kdybych já ho našel !"… Filosof Schopenhauer napsal: Melancholie vzniká tehdy, když "narazíme na přání, které nemůže být splněno, ale kterého se také nemůžeme vzdát". Následuje "neustávající jedna velká bolest" …

Kolik osudů zničila bolestná touha najít poklad nebo dokázat, že opravdu neexistuje. Ano, těch smutných příkladů…

Trocha pokladové historie

České pověsti mají několik svých oblíbených hrdinů - jedním je král Václav IV. - traduje se, že než umřel, skryl svůj poklad na Točníku nebo možná na Žebráku - pověst je seriózní, rovnou pokladohledačí říká, že přesné místo není známé. Proč právě tyto dva hrady? Za Václava IV. byly oba dva velmi důležité a navíc na Točníku skutečně měl dobře uschovanou velkou část tehdejšího státního pokladu. Jelikož tento státní poklad byl celé říše Římské - až do roku 1440 byl přeci Václav i římský císař - jednalo se skutečně o velkou sumu peněz, zlata, stříbra… Po jeho smrti si vše odvezl jeho bratr a dědic Zikmund. Tak se opravdu stalo. Jenže aspoň v pověstech si poklad tento vykutálený bratříček neodvezl, ale zůstal ukrytý v Čechách

Pověsti naletělo mnoho chtivých hledačů - třeba Volf Krajíř z Krajku, držitel panství v šestnáctém století, kvůli hledání pokladu prakticky rozbořil dolní hrad. Když byly oba hrady opuštěny, byla lidmi prokopána sklepení, nádvoří i přilehlé okolí a samozřejmě - kde nic, tu nic, jen další zničená stavba.

Skvělou historku o pokladech a jejich hledačích zapsal Josef Ceregetti (český malíř 1722 - 1799, portrétoval i Marii Terezii) ve své kronice města Chrudimi z roku 1771: "V roce 1768. sebrala se dohromady jakás pobožná cháska z Chrudimi, Heřman. Městce a od Německého Brodu. Ta chtíc poněkud jinak živa býti než někteří pracovití lidé, snesla se na tom a začala modlení na Hůře Kunětické. To když trvalo některý týhoden, oni zatím u bohatých mlynářů a u jiných možných sousedů peníze vypůjčovali, tím je troštujíce, že jak zlato dostanou, jim za ty peníze třikrát více vyplatí. Toho jsouce někteří žádostiví, vskutku jim peníze půjčovali. Oni zatím dobře jedli a pili, potom dobrému životu začali zvykati a nemohouce zlata doptati ke lži se utekli. I spravili sobě pečoft a vydali řeč že již zlato mají, které jim svatá Koruna v způsobu kusu zdi hodila, kteréž do Prahy Jesuitům dovezli. Že v hotovosti peníze nemají, že jim jen vechsle dali. Vechsle falešné napsali a pečoft přitiskli na 50 000, 100 000 atd. Načež chtěli tisíce vypůjčovati. Byli však prozrazeni, pochytáni a na rok do Prahy do špinhausu zavezeni."

K tomu netřeba nic dodávat. Tak se to asi s tajemnými poklady doopravdy má - jen podvod.

Z Chrudimska je i tato pověst:

Lakomý sedlák ve Svídnici zakopal si mnoho všelijak namamoněných peněz »na hašovce« do země. Když peníze zakopával, lítal nad jeho hlavou černý ptáček. Sedlák, když peníze zakopal, volal na ptáčka: »Přidávati dovol, ubírati nedej!« Po čase, když přišel rok neúrodný, zašel si sedlák »na hašovku«, chtěje si tu něco vzíti ze zakopaných peněz. Jak však se dal do kopání, přiletěl známý mu černý ptáček a klobal jej do rukou tak silně, že musel od kopání ustáti a domů s nepořízenou odejíti. Rozklobané ruce se mu rozbolavěly a on po delší čas byl vůbec k práci neschopen a peněz zakopaných také více nenašel. Najde prý je ten, kdo jmění své rozdá chudým.

Krásný příklad, jak je nutné vážit slova. O tom, kam vede nesprávné pochopení slov, věděl své ještě jeden pokladohledač. Není to pověst, ale realita, i když opět staršího data.

Nedaleko od Rychnova nad Kněžnou je městečko Potštejn se zříceninou hradu a zámkem. Na hradě, když ještě nebyl zříceninou, žil loupeživý rytíř Mikuláš - dějiny vysvětlují, že se nestal kruťasem a lapkou ze své vlastní vůle, ale jednalo se o nešťastnou souhru náhod a on nejdříve byl jen rytířem, co sám trestá bezpráví. Nu, přepadeným bylo jistě jedno, jestli jim krčky podřezává lupič nebo mstící se rytíř, pro ně to vyšlo na stejno. Jenže chudák Mikuláš asi opravdu nejdříve nechtěl být postrachem okolí - vše začalo tak, že pomstil smrt svého otce a zabil jeho vraha. Tehdejší český král Jan Lucemburský ho za to velmi přísně potrestal a to dokonce několikrát za sebou. Mikuláši prostě nakonec ruply nervy a jako nespravedlivě pronásledovaný odešel do ilegality, ve které se i na středověký mrav choval celkem nevybíravě a loupil a vraždil a kradl a mordoval…

Jan Lucemburský na něj poslal své vojsko - velel mu budoucí král Karel IV. Ten údajně nedobytný Potštejn srovnal se zemí a pod ruinami zůstal i rytíř lapka. V tomto okamžiku nastupuje pověst o pokladu. Mikuláš toho naloupil dost, takže zcela logicky si lidé vydedukovali, že ve zřícenině je ukrytý poklad.

V 18. století byl majitelem potštejnského panství, hrabě Jan Antonín Harbuval de Chamaré. Hrabě propadl hledání pokladu úplně. Hledal ho 35 let a polorozbořený hrad rozbořil skoro úplně, ale byl přesvědčený, že tam na sto procent zlato někde je. Takové přesvědčení a tolikaleté hledání, to muselo mít nějaký důvod. Ano, mělo. Hrabě v nároží hradního paláce objevil kámen s vytesaným nápisem. "Proč je kámen s nápisem ve zdi? To jistě něco znamená", řekl si a honem se snažil vyluštit, cože se tam píše. A hned mu je vše jasné, na kameni se píše Signata instes caritas extirat hostes čili Dbej znamení, láska vyhladí nepřátele. A už Chameré najal dělníky a začal výkopové práce…

V roce 1962 se na inkriminovaný kámen přijel podívat velmi uznávaný filolog profesor Bohumil Ryba (1900 - 1980) - a jelikož nebyl hnán touhou po pokladu, dal si se čtením, už skoro opravdu nečitelného nápisu, práci a podařilo se mu ho rozluštit: Signata postes deitas exterreat hostes – Bůh nechť zastraší nepřátele. Takové kameny se dávaly do průčelí dveří či oken jako ochrana před zloději a silami nečistými.

Jenže, i kdyby hrabě nápis přečetl správně, jistě by si ho vyložil po svém, on prostě chtěl hledat poklad a tím pádem jakýkoliv nápis by pro něj znamenal ujištění, že ve zřícenině opravdu něco je a ať to hledá. V omylu ho utvrzovaly i normální zcela nezáhadné kamenické značky gotických kamenických mistrů - tak si označovali svoji práci, aby za ni pak dostali spravedlivě zaplaceno. Hrabě se domníval, že to jsou tajné šifry vedoucí ho k pokladu. Kdyby lépe čet a znal historii, mohl život prožít možná smysluplněji, než hledáním neexistujícího pokladu. Na druhou stranu to dobrodružství, ta naděje, ten adrenalin - prostě byla to jeho droga a té se narkoman dobrovolně a bez léčení nevzdá.

Existuje ještě jedna písemná záležitost spojená s hrabětem - spisovatel Alois Jirásek na základě životního příběhu neúspěšného pokladohledače napsal román Poklad. V roce 1921 byla v prostoru před hradní kaplí odhalena mramorová pamětní deska - jako pocta tomuto Jiráskovu románu.

Vidíte, kam vedou chtivé touhy i k uměleckému dílu.