Dary, vyčůranost a obchod

Je dar vždy dobrou a šlechetnou věcí? Jde přikázat něco ze svého dát někomu jinému? Ne, o daních nebude tato spíš žertovná glosa, zakončená pravdivým moudrem od Washingtona.

V dětské písničce se praví: Měla babka čtyři jablka a dědeček jen dvě. Dej mi babko jedno jablko, budeme mít stejně.

Lidová píseň velmi přesně zachycuje příklad dožadování se rovnostářského a opravdu zvláštně spravedlivého hospodaření. 

Proč by se babka musela zbavovat jednoho jablka, aby měl dědek zrovna tolik, co ona?  Z jakého důvodu? V tom kroku není žádná logika.  Babka byla pilnější a má za svoji pilnost být potrestána odevzdáním jablka línému dědkovi? Možná nebyl líný, jen měl smůlu, ale i tak, proč mu jen tak něco dávat? Proč? Nemá snad dědek své jablko? A co když příště bude mít smůlu babka a dědek ne? Dá ji on jedno jablko? Toto by mohla vyřešit půjčka. Dědula si prostě může jedno jablko půjčit. Možná dokonce má dostatek peněz, aby si jablko zakoupil, ale on vykuk, raději dělá chudáka a čeká, že jablíčko dostane zadarmo.

Ještě by mohla nastat jedna eventualita – centrální nařízení, že každý může vlastnit jen tři jablka a pokud jich bude mít víc, hrozí mu sankce možná i vězení.

Ovšem jiná otázka je, jak babka nabyla velkého počtu jablek, jestli je vůbec oprávněna s nimi disponovat, jestli je nezískala nekalou cestou, jestli je pro ni nepěstovaly drobné dětské ručičky… a dále jsou tu neznámé - jaké má vůči dědkovi obchodní závazky, či co jí z daru prospěšného vyplyne. A v neposlední řadě nelze přehlížet, jakého povahového založení babka je a v jakém poměru je k dědkovi. Všechno je prostě složitější, než se na první pohled zdá. Ale pouze altruistické gesto odevzdání jednoho jablka nikomu nepomůže. Je to prázdné gesto a spíš může uškodit. O direktivním nařízení, darování jablka, o tom jaká by to byla hrůza, snad ani netřeba povídat. Dědek si zvykne, že dostane zadarmo jablko a babka se třeba příště vykašle na to pěstovat jablka a na těžkou práci sadařky. Když si jablíčka nemohla nechat, proč ohýbat hřbet a pilně pracovat. A výsledek? Ani jeden sladký plod, pro nikoho.

Obchod, trh, finance, ekonomika není vůbec žádná žertovná písnička. To rozhodně ne, to ne. O významnosti obchodu nepochyboval ani nikdo menší než sám Washington.

 Když tento pán odcházel roku 1796 z funkce prezidenta, napsal předtím 19. září svému národu poselství. V něm vyjádřil o obchodu zajímavou myšlenku: "Národ, který si vštípí k jinému národu buď nenávist, nebo stálé dobré vztahy, se stává otrokem. Takový národ je otrokem buď své nenávisti, nebo svých dobrých vztahů, a i jedno z obojího stačí, aby odvedlo národ od vlastních povinností a zájmů ... Hlavním pravidlem, které si musíme stanovit v poměru k ostatním státům, je rozšiřovat obchodní styky s nimi ..."

Velmi moudrá myšlenka. Pokud by národy byly jen samy pro sebe a snažily se s dalšími hlavně férově obchodovat a ne koukat, jak ty druhé prostě okrást, vykrást jim zem a ještě jim nutit své filosofy, bylo by krásně na světě.