Co na srdci...

Je krásné říkat vše, co si myslíme… ovšem někdy ty následky… jenže v určitém věku se to prostě neřeší

Procházím s několika kamarády pěší zónou v Praze. Hovor nikde neskřípe ani se nezadrhává. Je krásný den a my směřujeme do hospůdky. Co by se mohlo pokazit?

Proti nám jde pěstěná, velmi pěkně oblečená, korpulentní dáma. Když spatří naši skupinku, udělá grimasu nevýslovného odporu a otočí se do jedné ze zde všudy přítomných výloh. Než se stačím vzpamatovat z podivného chování neznámé dámy, tak se z naší skupinky oddělí jeden člen a spěchá k ní. „Ahoj, teto,“ křičí na ni přehnaně radostně, „to jsem rád, že jsem tě potkal.“

Dáma se na něj podívá a místo pozdravu vydá jen „Pffff,“ a vejde do obchodu s nějakým laciným oblečením, aby z něj vzápětí vyšla.

Nelezu lidem do soukromí a nevyptávám se, ale tohle prostě nešlo přehlídnout. „Co to mělo znamenat?“ Ptám se.

„Ale,“ mávne kámoš rukou. „Za to může moje malá dcera.“

Navnadil moji zvědavost, „co se stalo?“

„Je to asi tak dva roky, holce byly tři a mámy sestra k nám přišla na nečekanou návštěvu. Slíbil jsem holce, že půjdeme pouštět letadýlko, tak otravovala. Nakonec jsem toho už měl dost a říkám, že tedy jdeme pouštět letadýlko a ptám se i tety jestli půjde s námi. Seděla v křesle a jen mávla rukou,“ kamarád změnil hlas a tence povídá, "Jen běžte sami, mě moc bolí nohy, počkám tu na vás." Zasmál se. „No a co myslíš, že se stalo, holka jí říká,“ zapištěl: „Jen pojď taky, ty bys nám tu možná i něco ukradla!"

Přemýšlím, že je to očividně účinný způsob, jak se zbavit vlezlých návštěv.

A když jsme u toho pouštění letadýlek:

Znamení doby

Na pole přišel pouštět draka táta s dvěma dětma. Připravuje hračku, když na něj nešťastně zakřičí syn: „táto, ty jsi doma zapomněl manuál!“
Otec něco potichu vysvětluje. Kluk kýve hlavou.
A už je drak i s obrovským ocasem hotov. Leží na strništi, jako žlutá obluda.
Dcera si ho prohlíží. „Tati, kde je mačkátko, aby lítal?“?