Čekání na prezidenta

Znáte to, něco napíšete a správně, ale ono to jde pochopit i jinak, než jste mysleli… a pak se dějí věci…

Každou středu jsem pořádala setkání zájemců o vědu i sci-fi a diskuse se zajímavými lidmi. Jednou jsem požádala prezidenta Českého sci-fi fandomu, aby se stal hlavní osobou další středy. Souhlasil. Den na to jsem rozeslala pozvánky. Nevím, proč mě napadlo místo jména napsat jen: „jako host přijde president.“

Nastala středa, pátá hodina. Náš stůl byl skoro celý obsazený, když vidím, jak do místnosti vchází  kamarád v doprovodu asi tak deseti neznámých lidí. Všimla jsem si, že skoro všichni nesou nějaké desky plné papírů.

Vstávám a jdu ho přivítat.

„Je tady?“ Houkne na mě místo pozdravu.

Kývu souhlasně hlavou, „jasně, že je. Copak nevidíš?“

„Kde je!“ Celkem nerudně vykřikne vysoký muž s dlouhými šedými vlasy a vousy a výhrůžně směrem ke mně zamává modrými deskami, které vytáhnul z igelitky.

Nevím kdo to je, kamarád nikoho z příchozích nepředstavil. „Támhle sedí.“ Skoro bojácně ukazuji ke stolu.

Skupinka lidí stojí a divně zírá.

„Kde támhle?“ vypískne mladá hubená žena. „Nikde tady Klaus nesedí.“

„Klaus?“ Vůbec jsem nechápala. „Jaký Klaus?“

Skupina se semkla kolem mě. „Neseme petiční archy pro prezidenta Klause.“ Rozčileně vykřikuje malý plešatý chlápek.

„Nezlobte se, a co já mám s tím společného.“ Nasazuji do hlasu nerudný tón. „My tady máme soukromé setkání fanoušků sci-fi.“

Petičníci znejistí a dívají se střídavě na mě, po místnosti a na obsazený stůl. Přátele tam vesele diskutují a nějak je moc to co se kolem nich děje nezajímá.

„Jste Splítková?“ Zeptal se mě mladý muž.

„Ano, to jsem.“

„A napsala jste toto?“ Ukazuje mi vytištěný e-mail zaslaný kamarádovi.

Dochází mi souvislosti. „Samozřejmě, ale tady,“ rozhazuji rukama na všechny strany, „přeci každý ví, že se jedná o prezidenta fandomu.“ Usmívám se jak měsíček.

„Vy jste avizovala, že přijde prezident!“ Křičí vysoký muž a opět se ohání těmi deskami. “Vy si děláte ze slušných lidí legraci! To nestrpím!“ Oči mu svítí. Jak pohazuje hlavou vlasy a vousy mu vlají.

Lekla jsem se. Couvám a co nejmilejším hlasem pronáším: „Nedělám si legraci! Je tady a ještě jednou připomínám, je to president českého fandomu.“ Mluvím pomalu a dávám důraz na každé slovo, „a navíc, zpráva byla soukromá.“ Pobouřeně dodávám.

„Co to je!“ Zaječela zvláštním hlasem jedna z žen. Začala jsem se smát.

„Vám je to k smíchu?“ S despektem si mě prohlíží. „Promiňte. Představila jsem si, jak přesně tuto větu zrovna tak piští Kocour z Červeného trpaslíka.“

Po tomto lidi ze skupiny, dalo by se říci, zkameněli a civí jako bych se v toho Kocoura změnila já sama.

„Takže sem Klaus nikdy dorazit neměl?“ Ujišťuje se tiše plešatý muž.

„Ne, co by tady asi tak dělal?“ Ztrácím trpělivost.

„Ale napsala jste.“ Mladá žena se nehodlá vzdát.

„Nenapsala. A znovu vám opakuji. Tady je soukromé setkání scifistů a jako host je tu president českého sci-fi fandomu, ale to vám měl říct,“ hledám, kde je kamarád. Jasně utekl.

Skupina po malé chvíli pochopila, že Klaus nepřijde a odešla.

a takhle dáma pištěla :)