V naší malebné vísce křižuje místní dopravní tepna železnici hned dvakrát. Na jednom, frekventovanějším, přejezdu je automatika - signalizace nejdříve bliká a řve, poté se spustí závory.
Přejezd druhý, méně frekventovaný, je na ruční pohon. V domečku u závor, takzvaném vechtru, sedí osoba, která - zřejmě na nějaké znamení, snad od výpravčího, snad od kolegy někde na trati, šraňky spouští a po přejezdu vlaku zvedá. Místní si už dávno zvykli, že je nutno naplánovat si odjezd autem do práce o takových dobrých dvacet minut dříve, neboť pokud obsluha závor zavře šraňky pět minut před přejezdem vlaku a pak si dalších deset až patnáct minut počká na ten další v protisměru, může se člověk v autě pohodlně nasnídat, přečíst si pár článků z denního tisku, pánové se mohou i beze spěchu oholit a dámy nalíčit, nestihnou-li to doma. To už prostě patří k místnímu folklóru a závorami dotčení lidé to prostě neřeší. Avšak poslední dobou, pravděpodobně proto, že opakovaný vtip přestává být vtipem, rozšířila obsluha vechtru repertoár. Koneckonců, proč by měli lidé trávit svůj čas jenom před závorami, na silnici, když je možné je nechat stát klidně na kolejích, že? Copak řidiči v autě, tomu je hej, když by bylo nejhůř, uteče, život zachrání, auto odepíše...nakonec, je to jenom kus kovu, předmět neživý...ale když vás baba z vechtru přivře mezi šraňkami i s kobylou, na které sedíte...au au. Nechápete? Vysvětlím. Jedeme si takhle na vyjížďku, počasí jak na jaře, koně i my natěšení na pěknou procházku, no...koně trochu míň, přece jenom se jim po zimě nechce makat, a jediná cesta do polí, luk a lesů za naší malebnou vískou je, bohužel, právě přes inkriminovaný železniční přejezd. S koňmi se tam musí opatrně, pomalu, kdyby kůň špatně došlápl a kopyto mu uvízlo mezi kolejemi, máme dost problém. Takže jdeme, koukáme spíš koním pod nohy než kolem sebe - a najednou bum...před nos nám padla závora. Jen tak, z ničeho nic. My na kobylách, kobyly na kolejích mezi závorami. Naštěstí jsme vzali kobyly staré, zkušené, na ledaccos zvyklé, takže se daly zvládnout a pokojně závoru obešly. Hlasitě jsme zanadávali na anonymní obsluhu vechtru a šli dál. Při zpáteční cestě - jaké to překvapení - byly šraňky dole. I čekali jsme pokorně, čekali, s kobylami kroužili po silnici sem...tam...sem...tam...těch patnáct, dvacet minut, po přejezdu jednoho - slovy jednoho - vlaku jsme nechali přejet těch pár aut, která se tam za tu dobu nashromáždila, a konečně se vydali přes přejezd. V polovině těch asi deseti metrů, které přejezd na silnici zabírá, začaly závory pomalu klesat. Zastavily se až na náš řev, na chvilinku, a bum, sotva přešel poslední z nás,těsně za zadkem jeho kobyly závory padly. Kobyla poposkočila, jezdec měl kliku a useděl to. Řekli jsme si - náhoda, úlet, třeba tam ten člověk neměl náladu nebo ho bolely zuby...ale když se nám skoro totéž stalo na další vyjížďce, pojali jsme podezření, že obsluha vechtru nebude zcela zdráva a přejezd místních šraněk se stane adrenalinovým sportem. Podezření se stalo jistotou včera, když přecházela přes přejezd na koni moje dcera. V momentě, kdy už už docházela na druhou stranu, ejhle - těsně před obličejem, koni na hlavu, se pomalu snášela závora. Dcera stihla zařvat, závora se zastavila, dcera se připlácla kobyle na krk a tak ve zdraví podjela...Když přestala vidět rudě a uklidnila se, vydala se si s paní na vechtru promluvit. V klidu. Chtěla jí říct, že je sice možná velice zábavné zavírat lidi - a koně - na přejezdu mezi šraňky, ale pokud ten kůň bude mladý, záludnostem civilizace neuvyklý, nebo nervózní či lekavý, mohlo by se stát, že, maje uzavřenu cestu před sebou i za sebou, vydá se zcela neovladatelný jediným volným směrem - to jest po kolejích vlaku vstříc. S jezdcem či bez jezdce, vsjo ravno. Kůň je sice velké a těžké zvíře, ale při střetu s vlakem je vítěz zcela jasný, a jezdec opravdu není ze železa, takže případný pád na koleje, zpestřený betonovými pražci a kameny, by pro něj opravdu, ale opravdu nebyl pádem do prachového peří. Leč paní na zdvořilé zaklepání a prosbu o rozhovor odpověděla jednoznačně - táhni a nelez mi sem. Dobrá. Dcera tedy táhla "vlezla" jinam - totiž k výpravčímu na nádraží. Nojo, pravil výpravčí, to je ta kráva, ta má v hlavě piliny. Na ní je stížností mraky, už tam zavřela pár aut a minulý týden závorou srazila cyklistu z kola, ten si tu byl taky stěžovat. Ale tady my to neřešíme, to si musíte stěžovat u Českých drah. Noo..víte, nic se přece nestalo, až se vám něco stane, tak to tady s vámi sepíšu a bude se to řešit. Dcera na to - bude-li co s kým sepisovat, to víte, mrtvoly bývají dost nekomunikativní...Výpravčí se od srdce zasmál, dal dceři příslušný telefon na stížnosti a srdečně se rozloučil. I volala dcerka na příslušné oddělení Českých drah. Stížnost byla sepsána, ještě týž den mailem potvrzena...a den následující přišel mail další. Stížnost Českým drahám nepřísluší, byla postoupena Správě dopravní cesty. Tak jsme zvědavé, co Správa odpoví. Zatím cestu přes místní přejezd, ať už autem, koňmo či na kole, pojímáme jako docela slušný adrenalin. A nakonec...i když si Správa dopravní cesty, či jak se to jmenuje, dá s odpovědí na čas, máme pořád šanci na rychlejší řešení. Přeci...až se něco stane....výpravčí to sepíše a možná, opravdu jenom možná, se to začne urychleně řešit.
