Zdržuješ mě? Tak tě zabiju...

Kdysi jsem taky bývala "pirátem" silnic. Respektivě - jezdila jsem ráda rychle. Líbilo se mi dokonalé ovládání vozidla, samozřejmě hodně podmíněné tím, že jsem měla vyježděné trasy a uměla nazpaměť každou zatáčku. Do doby, než jsem jednoho krásného zimního dne zrušila svoje milované autíčko na náledí.

Mně se nestalo kupodivu nic, dokonce si pamatuji, že v troskách auta pořád ještě hrálo autorádio. Díky tomu, že se nehoda stala na bohem zapomenuté a zcela pusté okresce jsem ani nikoho nezabila, neohrozila, nezranila...byl to jen a jen můj problém. A je dodnes. Dodnes, vlastně po takřka třiceti letech, nesednu v zimě za volant. Mám strach. Naprosto neovladatelný, rozumem neovlivnitelný strach. A i jako spolujezdec cítím až v konečcích nervů každé sklouznutí či náznak smyku auta, ve kterém se vezu. A také si dodnes pamatuju slova učitele v autoškole, když říkal, že naše řidičské kvality se projeví až poté, co uslyšíme první skřípění plechu o plech. Měl pravdu. Každému je moře po kotníky, dokud.... O to víc mně vadí, nebo mrzí nebo jak to nazvat, to, co přišlo do módy v dnešní době. "Školení" pomalejších řidičů. Silnější, nadupanější auto předjede zdržovače a prudce zabrzdí. A máš to, kreténe. Teď se ukaž, blbe. Proč? Jasně, vím proč. Uražené, dotčené ego, co jiného. Jenže jaké musí být ego člověka, který je odhodlán pro - dejme tomu - chybu, či neumětelství, nepozornost či nevšímavost nebo i možná schválnost zabít? Dobrá, můžou se najít řidiči, kteří vidí v dálce za sebou pospíchálka v levém pruhu a řeknou si - ukážu ti, frajere. A začnou předjíždět auto, za kterým by za jiných okolností dokázali normálně jet. Není na tom nic obdivuhodného ani chvályhodného, je to prostě schválnost. Ale opravňuje to onoho "pospíchálka" k pokusu o vraždu? Je jeho čas tak drahý a nenahraditelný, že jeho ztráta vyžaduje potencionální smrt provinilce? A třeba nejen jeho, ale i dalších, naprosto nevinných lidí? Jo...předjet takového naschválníčka, poklepat si při míjení na čelo či na něj ukázat Topolánkovu jedničku...prosím, emoce se musejí vybít. A pak jet v klidu dál. Ale pokoušet se zabít? Protože co jiného je nenadálé brždění před rychle jedoucím autem, než pokus o to, zabít či zranit posádku...ten mstitel svého ega přece nemůže předvídat, že řidič za ním manévr zvládne, že zareaguje dostatečně rychle a pohotově. A na frekventované dálnici je takové počínání sázka do loterie, která nemusí končit nehodou jen těch dvou "zainteresovaných" vozidel, ale hromadnou srážkou se spoustou zraněných a možná mrtvých. Proč je to takovému člověku v té dané chvíli jedno? Vždyť to může skončit i jeho smrtí nebo smrtí jeho blízkých, veze-li je v té chvíli v autě...to mu nevadí? To je jeho pocit uražené ješitnosti silnější než pud sebezáchovy? Podle všech zatím dostupných informacích se takhle bezohledně k sobě i k jiným chovají lidé, kteří dosáhli jakéhosi "vyššího" postavení a většího majetku. A nějak to nezvládli. V pracovním a zřejmě i soukromém životě jim každý ustupuje, ve svých podřízených a možná i rodinných příslušnících vzbuzují strach, takže své - dovolte mi to tak nazvat - odporné chování přenášejí i na silnice. Jenže, doma i v práci každý ví, že pan XY je "velký šéf" a tak trochu psychopat, ale na silnici se to prostě předem nepozná. Auto jako auto. Až když se takový zárodek psychopata - učeně se tomu říká tuším deprivant - projeví. A to už může být pozdě. Vzpomínám si na takovou lehce humornou historku. Kdysi jsem byla svědkem chování našeho tehdejšího generálního ředitele, člověka ve své podstatě dost omezeného, jak vzděláním, tak bohužel i vzrůstem. Stál tehdy před pultem trafiky blízko našeho pracoviště, byl za ním sotva vidět, a křičel na prodavačku - vite, kdo já jsem? Prodavačka koukala dolů na prcka a tvářila se hodně nechápavě. Nevím, co se mezi nimi událo před tím, než jsem do té trafiky vešla já...možná se k němu prodavačka chovala nevlídně a neslušně - ale ten pán opravdu neměl na čele napsáno, že je generální ředitel. A i kdyby měl - tu prodavačku generálně neřediteloval, byl pro ní zákazník jako každý druhý. Takže se k němu zřejmě chovala jak byla zvyklá. Slušně nebo neslušně, to nevím, ale proč by měla padat na zadek zrovna před generálním ředitelem a před metařem ne? Před tím pultem si byli přece rovni - zákazník jako zákazník. To samé podle mě platí i pro silnici. Existují nějaká pravidla, platná pro každého. Generální ředitel, ministr či zbohatlý manažer nějaké firmy nemají žádná privilegia na přednost v jízdě, neřku-li na "školení" té, podle nich, spodiny. Pokud je chtějí, nechť apelují na poslance a prosazují změnu silničního zákona. Třeba v tom smyslu, že každý velký šéf s velkým egem bude mít ze zákona nárok a povinnost jezdit v červeném autě. A my, ti normální, pokud za sebou uvidíme červenou, okamžitě uhneme. Nebo zmizíme, vzlétneme či tak nějak se vypaříme. Nejen z respektu k těm "vyvoleným", ale z pouhého pudu sebezáchovy. Protože přece nechceme umřít proto, že zdržujeme nějaké to samozvané Vysokoblahorodí.