Tak si tak minulý týden jedno krásné odpoledne sedím u počítače, zachraňuji, jak jinak, nějaký ten svět bojem s chapadlovitou příšerou - a z ničeho nic mě vám ranila mrtvice.
No fakt, normálně mrtvice. Myš - ta počítačová, pochopitelně - se mi vysmekla z bezvládných prstů náhle ztuhlé a neovladatelné ruky, čehož bohužel využila ta příšera a okamžitě mi zabila mého logicky též neovladatelného hrdinu, a pravá noha odmítla poslechnout podvědomého příkazu doposud celkem slušně fungujícího mozku, při pokusu vstát ze židle se docela anarchisticky vzepřela a já se naprosto nehrdinsky poroučela na zem mezi stolek a židli. A sakra... Po chvíli nedůstojného válení se na zemi pod počítačem jsem se jakž takž vzchopila, dobelhala se k telefonu a zavolala 155 a dotazem, jak se pozná mrtvice. Paní na druhém konci telefonní linky se okamžitě začala domáhat jména a adresy, neboť jsem, dle jejího mínění, mluvila tak nějak divně - prostě jako raněná mrtvicí, a já se po chvíli nechala ukecat, byť jsem neustále mlela cosi o tom, že na sanitku nemám čas, anžto musím ještě ten večer na noční. No...zkrátím to...noční se nekonala, ba nekonalo se a ještě doposud nekoná i mnoho dalších nočních i denních, a já se se sanitkou a její strašně hodnou a milou posádkou odebrala do nemocnice. Nemocná...tedy doopravdy nemocná, chřipky a angíny nepočítám, jsem nebyla již drahně let a v nemocnici jsem byla naposledy při porodu své jediné milované dcery před pětadvaceti lety. Tehdejší pobyt v tehdejší socialistické porodnici na mě od té doby působil jako naprosto dokonalý antikoncepční přípravek a ochabující mozek raněný mrtvicí mi během jízdy do dvacet kilometrů vzdálené nemocnice předkládal hrůzné informace, vyčtené z novin, diskusí pod články či osobních svědectví o našem současném zdravotnictví včetně odcházecí akce nemocničních lékařů. A ke všemu - naše okresní nemocnice je, považte, soukromá, vlastněná dokonce nějakým Řekem! Není tedy divu, že, přes vlídnou a opravdu nesmírně milou posádku sanitky, jsem se, jednoduše řečeno, bála. A hodně. Jednak toho, co se se mnou bude dít, či spíše nedít a jednak toho, kolik za tu "péči" zaplatím. Překvapil mě už příjem. Doktorka se mi věnovala okamžitě a po sepsání nezbytných údajů okamžitě rentgen, CT, krev a já nevím co všechno, nikam jsem nesměla "po svých", všude mě, k mé nesmírné potupě, vozili na vozíčku, převoz na JIPku, kde mě hned připojili na nějaké ty hadičky a hejblata - a přitom byli všichni, jak lékaři, tak i sestry, nesmírně milí, příjemní, všechno mi vysvětlovali, co bude a nebude, co mi to dávají a proč - a ještě jsem si stačila všimnout, že byli příjemní a milí nejen na mě, ale i mezi sebou...Nejen na JIPce, ale i na interním oddělení, kam mě po dvou dnech přeložili, byly polohovací postele, pokoje na oddělení po třech, na každém pokoji LCD televize a sociální zařízení včetně sprch...a to nebyl nadstandard. Pravda, jídlo, jak už je zřejmě neměnnou tradicí v našich nemocnicích, nic moc, ale jíst se to dalo - a mohlo se jíst jednak ve společné jídelně a nebo na pokoji, jak kdo chtěl - a mohl,samozřejmě. Ostatně - v jídelně, nebo spíš řekněme společenské místnosti, byla také televize, lednička, a - k mému údivu největšímu - počítač s připojením na internet a prosklenná knihovnička s knihami pacientům volně k dispozici. Strávila jsem v té nemocnici celkem čtyři dni. Mrtvice nic moc, prý to bylo jenom takové varování, zdvižený prst - teď jsem už doma, přestala jsem kouřit - ze dne na den, a beru hory prášků. A za ty čtyři dni jsem v té soukromé nemocnici zaplatila celých 240,--Kč - slovy dvě stě čtyřicet korun českých. Jinak nic - za pohotovost se neplatí, když jste pak následně v nemocnici... Nevím, jsou-li všechny nemocnice takové. Nemám zkušenost, nejsem nemocniční harcovník a nemůžu srovnávat. Možná je naše nemocnice výjimka, možná chabý průměr...Ale můžu říct, že pokud by byla nemocniční péče a nemocniční prostředí takové, jaké jsem poznala teď, že by poplatky ve zdravotnictví byly tím nejmenším, co by mi na současných "úsporných" opatřeních naší vlády vadilo. Zdraví máme jen jedno. Dokud je, člověk si ho moc nevšímá. Když není, začne tanec. A člověk by za něj dal cokoliv. Možná ale, že je lepší dát to oficielně, něco za něco, než někomu pokoutně do kapsy - s výsledkem mnohdy i hodně pochybným.
