Vlastenecké zamyšlení

     Nedá mi to. Přečetla jsem si, dokonce dvakrát, článek Filipa Svobody Čeština-zbytečný jazyk pro deset milionů zlodějů a chtěla jsem mu v diskusi nadat do ignorantů, odrodilců a snad ještě hůř. Ale pak jsem se zkusila zamyslet. Jsem hrdá na to, že jsem Češka? Není vlastenectví skutečně zbytečný přepych?

    Nejdřív jsem si položila otázku, co se mi vybaví, když se řekne vlastenectví a vlastenec. Samozřejmě vousatí otcové národa, Jungmann, Palacký, prostě obrozenci z devatenáctého století, o kterých jsme se učili ve škole, museli přečíst alespoň jedno jejich dílo a znát jejich životopisy a tím pádem jsme k těmto úctyhodným mužům a ženám získali, no...řekněme odstup. Je to sto let vzdálená minulost, můžeme o ní vědět, ale těžko jí můžeme chápat v celém rozsahu. Dneska už je přece pro nás normální, že se naše země jmenuje, pravda, pro někoho ošklivě, Česko, a že tedy mluvíme česky. Jenže v jejich době to normální nebylo.

     Pak jsem se zamyslela na slovíčkem vlast. Zase to trochu "profláknuté" slovo, za minulého režimu skloňované ve všech pádech. Takže převedu vlast na něco jiného. Je to přece můj dům, moje zahrada, moje rodina, přátelé, oblíbená hospůdka a zamilované místečko v lese, zřícenina na kopci, prostě místo, kde od narození žiji, kde mluví lidé stejně jako já. Vlády a režimy jsou pomíjivé, ale tohle zůstává. Jistě bych dokázala žít někde jinde, mluvit jiným jazykem, najít si tam přátele i zamilovaná místečka, ale pořád bych věděla, že někde existuje místo, kde jsem doma daleko víc.

    A nakonec to nejsložitější, hrdost. Hrdost na to, kdo a odkud jsem. To bylo pro mě to nejtěžší. Na co bych měla být hrdá? Na zmatky v politice, špinavé a zpožděné vlaky, neochotu prodavaček, bože, těch negativ by bylo. A pak jsem si vzpomněla na pár zážitků z jiných zemí. Jeli jsme s dcerou v Dublinu od přátel taxíkem. S přáteli jsme se loučily anglicky, taxikáři jsme řekly cíl cesty anglicky, a pak jsme se začaly mezi sebou bavit česky. Taxikář se po chvíli zeptal, odkud jsme. Z Čech, řekly jsme a taxikář se rozzářil. Byl na dovolené v Praze, moc krásné město, a máme prý dobrý fotbal a pivo a lidé jsou u nás příjemní.... A víte, že jsem najednou byla pyšná?

V New Yorku se se mnou v metru dala do řeči spolucestující. Zaujal jí prstýnek, co jsem měla na ruce, že prý krásná práce, kdeže jsem ho koupila. Povídám, v Praze, v Čechách, to znát nebudete. Paní se skoro urazila. A prý, znám, znám, pivo, Jágr, Havel. A teď že vidí, že i šperky děláme krásné. A já se zase mírně nadmula pýchou.

     Ona hrdost na národ se špatně pociťuje doma z gauče. Asi to chce vyjet někam jinam, mluvit s lidmi a zjistit, že když řeknete "jsem Čech", většinou se zatváří přátelsky a určitě se pochlubí tím, co českého znají. Myslíte, že to není důvod k hrdosti?