Já vím, že o našem milovaném okysličeném mobilním operátorovi toho bylo napsáno už mnoho a mnoho. Ale mně to prostě nedá...musím se vypovídat, tedy vypsat.
Zákazníkem Kyslíku jsem už dobře patnáct let. Možná moje chyba, ale zatím, kdykoliv se mi něco nelíbilo a pohrozila jsem jim odchodem ke konkurenci, uplatili mě nějakou slevou a já zůstala. Ach, ach, bohužel... Jenže tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až dá někdo na pivo. Možná kyslíky naštvalo, že jsem tvrdošíjně odmítala jejich internet, mám bezdrátový, levný a pro mé potřeby dokonale vyhovující, i jejich televizi, i pro tu mám jiného, citelně levnějšího poskytovatele. Tak nasadili tvrdší kalibr. Mám totiž jednu dost velkou nevýhodu - do zahraničí, tedy dceři do Řecka, volám víc než do sítí místních. Takže po republice provolám nula nula nic, do zahraničí to dělalo tak nějak kolem šesti stovek měsíčně. A na to mi nikdo žádnou slevu nenabízel. Až jednou... Byl krásný letní podvečer a u nás se telefonicky ohlásil jakýsi pan Vacátko. A že je od kyslíku a má pro mě lukrativní nabídku. Pravda, měla jsem na něj pustit psy, v momentě, kdy se s touto větou objevil u vrátek, ale považovala dosud kyslík za když ne důvěryhodnou, tak alespoň v tomto směru solidní organizaci a ani ve snu by mě nenapadlo, že se sníží ke "šmejdství". I pána jsem pozvala dál a on mi předložil úžasnou nabídku. Sto volných minut volání do zahraničí z pevné linky! S maličkou podmínkou. Vezmu si od kyslíku internet. Ovšem za pouhopouhou stovku měsíčně. No nekup to, za ty prachy. Nadšená vstřícností mnohokrát zatracovaného operátora jsem samozřejmě na nabídku kývla...stovka za internet, který sice nechci a nepotřebuji, mi bohatě nahradí ty drahé peníze provolané s dcerou, že. A pak přišla faktura za pevnou linku. Daleko, daleko vyšší, než kolik jsem platila doposud. Zírala jsem na ni jak lední medvěd na pouštní dunu, a hledala ony volné minuty. Našli moji rádcové, našli. V kolonce volání do zahraničí - a pod tím v závorce a drobným písmem - na pevnou linku. Takový malý detail, o kterém se pan Vacátko za celou dobu ukecávání potencionálního křena, tedy mě, ani slovem nezmínil. Jen tak mimochodem, nezmínil se ani o tom, že ten internet za stovku budu mít pouze první dva měsíce, pak budu platit pět set. Tarif jsem si okamžitě změnila, internet, kvůli mé blbosti, budu platit až do května. Neboť je na jeden rok. A to nesmím prošvihnout výpovědní termín, jinak mi zřejmě ten internet už nikdo neodpáře. Ale byla jsem tenkrát natolik naivní, že jsem vinu přisuzovala sobě. Kyslík přece nemůže za to, že mně splývá volání na mobil a na pevnou linku pod jeden pojem - volání do zahraničí, a když se jednalo o pevnou, mělo mi dojít, že i na druhém konci musí být pevná. Pan Vacátko měl sice k dispozici moje faktury, znal i číslo, na které do Řecka volám, ale možná nemusel vědět, že se jedná o číslo mobilní...prostě jsem nemohla uvěřit, že jsem nalítla na tak průhledný podvod. Chyba, velká chyba. Protože po půl roce, někdy v listopadu, se dostavil další šmejd od kyslíku. Budiž mi slabou útěchou, že jsem ho chtěla vyhodit. Ale ukecal mého přítele, který je, bohužel, k ukecávání náchylný, a tak jsme mládence vpustili. Na můj letmý popis zkušenosti s jeho kolegou Vacátkem se omlouval, že došlo k nedorozumění a vybalil na nás spoustu čísel, kolik ušetříme, vezmeme-li si od kyslíku k tomu nepotřebnému internetu ještě i nepotřebnou televizi. O kolik že to budeme mít levnější volání, takže se vlastně všechno vyplatí, počítal na papír, odborně hodnotil faktury, poukazoval na slevy, které nemáme a mít bychom mohli. Mé námitky, že volat zadarmo po vlastech českých je sice hezké, ale při frekvenci hovorů mi to moc neušetří, že volám hlavně do zahraničí, smetl s tím, že ušetřím i do toho zahraničí. Krásně to vyčíslil, úspora byla jasná, i my blbci jsme zase kývli. Televize za sto třicet korun byla opravdu levnější, než kolik jsme platili doposud, a paušál čtyřista za mobil se zdál úžasný. A pak zase přišla faktura. Mnohonásobně vyšší než obvykle. Za třicet minut volání do Řecka za měsíc mi kyslík naúčtoval bezmála tisíc korun.Plus minus třicet dvě koruny za minutu. Jistě, ty tři, čtyři hovory po Čechách byly zdarma...tedy pardon, za nějaký ten malý paušál, a ještě k tomu byl internet v mobilu, o kterém jsem panu dealerovi několikrát jasně opakovala, že ho nechci a nepotřebuji. Suma sumárum jeden tisíc devět set korun českých. Okamžitě jsem volala zákaznickou linku a ječela na ubohého operátora jak Viktorka v bouři na jezu. A zase mě pán uklidnil. Žádnou paniku, vždyť existuje u kyslíku jakýsi program Volání bez hranic, když si to nechám nastavit, budu dceři do Řecka volat na čtyři devadesát za minutu, úspora úžasná, těch třicet minut by mě přišlo na stopadesát korun místo devíti stovek...no že mi to ještě nikdo nenabídl. I opět jsem nadšeně kývla na změnu tarifu a těšila se na úsporu. No, zkrátím to. S vidinou malých nákladů jsem toto zúčtovací období protelefonovala s dcerou sto minut. Sto minut, o kterých jsem si myslela, že mě budou stát pětikilo. Namísto toho mi přišla faktura na tři tisíce a nějaké drobné. I pídila jsem se, tentokrát už rozpálená do běla, po příčině. Na zákaznické lince mi slečna operátorka sdělila, že mám nastavený tarif Volání bez hranic, ale ten se přece - ty huso hloupá - netýká volání z Čech do ciziny, ale z ciziny do Čech. Fajn. Kyslíku se podařilo udělat ze mě dokonalého vola. Co teď bude do května platit nepotřebný internet, do listopadu nepotřebnou televizi, a do konce příštího roku je smluvně vázán nesmyslně drahým tarifem do zahraničí. Za předčasnou výpověď pokuta skoro čtyři tisíce. Takže mi nezbývá než sim kartu kyslíku pečlivě uložit do zásuvky a koupit si kartu dobíjecí. Ovšem těším se na jedno. Až zase zazvoní u vrátek nějaký ten šmejd od kyslíku s úžasnou nabídkou, s rozkoší na něj pustím psy.
