Byl, žil v jedné vesničce pod horami vdovec se svou dcerou Janou, které nikdo neřekl jinak než Honzina. Tatík se dřel, pinožil se po poli i po světnici, pral, žehlil, ovesnou kaši vařil, a Honzina se jen válela na peci a nechala se obsluhovat.
Byla to dívčina pohledná, štíhlá...no, po ovesné kaši se moc netloustne...a mohla by možná být i šikovná, jenže byla strašně líná. Tatíka to štvalo čím dál tím víc, sousedi se smáli jemu i jeho Honzině, říkali o ní, že je hloupá, a tak čím dál častěji Honzině její válení se na peci vyčítal:
"Podívej se na sebe," říkal a podával jí zrcadlo. "Pořád se na peci válíš, nic neděláš, většina mladých z vesnice se už do světa na zkušenou vydala, ve světě se uchytila, někteří se dokonce už i vrátili, což nepochopím, jenom ty tu jak pecka ležíš, k ničemu se nemáš, starému tátovi i sobě ostudu děláš..."
I rozhodla se Honzina, že se do světa také vydá. Slezla z pece, v lese si uřízla pořádnou sukovici, táta napekl ranec buchet a Honzina vyrazila. Přešla sedmero kopců, přebrodila sedmero řek, když tu potkala šedovlasou babičku a šedovlasého dědečka.
"Pozdrav pánbůh, děvče," pravil dědeček. "Nemáš náhodou nějakou tu buchtu v ranečku, s babičkou jsme už dva dni nejedli..."
Honzině sice v ranečku zbývaly dvě poslední buchty, ale jednak byly už dost okoralé a jednak už jí lezly i ušima...no zkuste přejít sedmero hor a sedmero řek a živit se pořád jen buchtama...tak se ráda s babičkou a dědečkem rozdělila.
"Za to, že máš tak dobré srdce," řekla babička poté, co vyplivla o buchtu vylomený zub, "a rozdělila ses s námi o poslední sousto, dáme ti s dědečkem dárek."
Děda podal Honzině krásně zdobený meč a řekl"
"Tohle je kouzelný meč. Jak ho zvedneš nad hlavu a vykřikneš - tomu a tomu hlavu dolů, spadne tvému nepříteli hlava s krku jak zralá hruška z hrušně."
"A tady máš prstýnek," přidala se babička. "Když s ním na prstě otočíš, budeš mít na sobě šaty jaké si jen budeš přát."
A oba, stařík i stařenka, zmizeli.
Honzina mrskla sukovicí do pangejtu, místo ní si hodila přes rameno meč, prstýnek navlékla na prst a šla dál. Zanedlouho došla do hlavního města...a co nevidí, celé město bylo potaženo na znamení smutku černým suknem.
"Taková škoda," pomyslela si, když si představila, co šatů a přikrývek by se z toho sukna ušilo pro charitativní účely."
Při cestě stála hospoda, i Honzina vešla dovnitř, aby si koupila konečně po těch buchtách něco pořádného k jídlu. Objednala si ovesnou kaši a když se najedla, zeptala se hostinské:
"Copak se v tomhle městě děje, že se tu tak plýtvá celkem kvalitní látkou?"
"Ani se neptej, děvče," odpověděla hostinská. "Strašné neštěstí postihlo tuto zemi a královskou rodinu zvlášť. Za městem se usídlila dračice a chce našeho prince k zítřejšímu obědu, a není nikoho, kdo by se té hrozné desetihlavé sani postavil a prince zachránil. Ubohý princ, ubohý král a ubohá královna...a vůbec, ubohá země, protože když nebude následník, případně následnice trůnu, uvrhne to zemi do zmatků a nakonec možná budeme muset zrušit monarchii a svobodně si zvolit poslance, poslankyně, senátory a senátorky, a ti nám zvolí prezidenta nebo prezidentku...a budem úplně v háji!"
Honzina se zamyslela. Prince jí bylo líto, i když to byl jenom mužskej, nezasloužil si sejít ze světa tak nechutnou smrtí, a rozhodla se, že ho zachrání. Pronajala si v hospodě nocleh a ráno si nechala vysvětlit, kudy k dračí sluji. Ještě si od ochotné hostinské vypůjčila pivovarského valacha a jen poodjela z dohledu, otočila na prstě prstýnkem, co ho dostala od kouzelné babičky a přála si stříbrné brnění. Jen domyslela, stalo se. Valachovi podklesly nohy pod tou váhou a Honzina se s ohromným zařinčením zřítila ze sedla a zůstala ležet na zádech jak převrácený chrobák. S potížemi se po chvíli neuspěšných pokusů postavit se na nohy propracovala k prstýnku, otočila jím a přála si mít brnění hliníkové...stalo se, Honzina se zvedla, uklidnila k smrti vyděšeného valacha, vyškrábala se do sedla, a vydala se k dračí sluji.
Dorazila tam právě včas. Smuteční průvod dvořanů a dvořanek zrovna přiváděl ubohého, uplakaného prince, celého v černém, ubohou, uplakanou královnu, celou v černém a ubohého uplakaného krále, též v černém, jenom lem jeho pláště byl obšit hermelínem. Sotva dvořané a dvořanky spatřili rytířku Honzinu na pivovarském valachovi a s mečem v ruce, propukli v jásot. Rozveselil se i princ, král a královna a dělali takový rámus, že desetihlavá dračice zmateně vystrčila ze sluje všech deset hlav najednou. Honzina okamžitě zvedla meč a křikla: "Té desetihlavé dračici všech deset hlav dolů," hlavy spadly a bylo po dračici.
Král, královna i princ postupně objali hrdinnou Honzinu a král s královnou jí okamžitě přislíbili ruku prince a půl království. Honzina ani princ nebyli proti, a tak se hned začala chystat svatba a svatební hostina. Honzinu nesli do zámku šťastní dvořané a dvořanky na ramenou a ona vítězně mávala nad hlavou kouzelným mečem, když tu náhle spatřila, jak nad princovou hlavou krouží všetečný holub nebo holubice a chystá se znesvětit hlavu budoucího panovníka a Honzinina manžela produktem svých nečistých útrob. Aby zabránila potřísnění hedvábných vlásků svého nastávajícího holubím exkrementem, zavolala Honzina na svého budoucího chotě:
"Princi, hlavu dolů".
Zapomněla ale, že stále třímá v ruce obnažený kouzelný meč...a princova hlava jí spadla k nohám jak zralá hruška z hrušně. Svatební veselí se rázem změnilo v pohřební smutek, svatební hostina v hostinu pohřební, a když prince uložili k poslednímu odpočinku do královské hrobky, zasedli k pohřební žertvě. A jestli neumřeli, sedí tam dodnes.
Hmmm...jak tak koukám, tak jsem to s překonáváním nežádoucích stereotypů, nejen genderových, dost přehnala...ale ať si děti zvykaj, že život není fér.
