Neodbytná banka

     Spousta lidí dneska žije na dluh. Banky nás bombardují nabidkami na nejrůznější typy půjček, hypoték a úvěrů, a odolat je těžké. I já jsem jednou podlehla a přijala jsem nabídku jisté nejmenované banky /nebudu jí dělat reklamu, má jí v televizích dost-)/ na dvacetitisícový úvěr.  Nepočítala jsem, nakolik je to výhodné pro banku a nevýhodné pro mě, chtěla jsem prostě mít nějakou rezervu na nenadálé výdaje, na které by můj plat nestačil.

     Nedavno k nenadálému výdaji došlo. Bez problémů jsem si vyzvedla v bankomatu potřebnou sumu z onoho úvěru, smířená s tím, že bance pochopitelně zaplatím nějaký ten drobný peníz navíc, a vzhledem k tomu, že to zas nebyla tak závratná částka, nedala jsem na svůj běžný účet trvalý příkaz pro splácení, ale rozhodla se, že těch pár měsíců budu nosit splátky osobně na pokladnu. Ostatně, ona banka sídlí pouze tak pět minut chůze od mého pracoviště, nebyl to tedy takový problém.

     Ve čtvrtek jsem opět mínila jít se splátkou do oné nejmenované banky. Nicméně, má milá lenost, dej se mi přemoct, venku pršelo, byla zima, v práci bylo teplo, lenost se přemoct nedala, tak jsem si řekla, že se snad nikdo nezblázní, když se do banky odeberu někdy jindy. Koneckonců, penále za pozdní splátku za mě nezaplatí nikdo jiný než já.

     Ovšem, to jsem netušila, co mě čeká. V pátek k večeru mi doma zvonil telefon. A hleďme, banka. Po úvodních formalitách mi bylo sděleno, že se jaksi pozdržela má splátka úvěru v částce dvě stě šedesát jedna koruna padesát haléřů. Odvětila jsem celkem slušně, že o tom vím, peníze dodám v pondělí, a že děkuji za upozornění. Tím jsem měla věc za vyřízenou. Já ano, banka ne.

     V sobotu ráno mě vzbudilo vyzvánění mobilu. Přišla mi sms, od banky. Že dlužím dvě stě šedesát jedna koruna padesát haléřů a že se mám ozvat na uvedené telefonní číslo. Vztekle jsem vypla mobil, zalezla zpátky do postele a nevolala nikam. Vždyť jsem jim už včera řekla, že to zaplatím v pondělí, ne?

     Sotva jsem se uvelebila v postýlce, zvonil telefon. Banka. Po úvodních formalitách mi bylo sděleno, že dlužím splátku úvěru dvě stě šedesát jedna koruna padesát haléřů. Má vrozená asertivita se rázem měnila v nasertivitu. Přestala jsem být slušná. Ještě než slečna operátorka domluvila, skočila jsem jí do řeči s tím, že to vím, že už mi to sdělují potřetí. Slečna nevzrušeně pokračovala v předepsaném textu, takže jsem flákla telefonem.

     Vzhledem k tomu, že nevím o jediném bankovním ústavu, který by měl otevřeno o víkendu, tuto nejmenovanou banku nevyjímaje, očekávám, že zítra opět zazvoní telefon a příjemný dívčí či mládenecký hlas mě upozorní, že té a té bance dlužím Kč 261,50 jako splátku čerpaného úvěru. Pokud se tak stane, bude banka dlužit mně. Za zničený telefonní přístroj. Obávám se totiž, že vzteky ukousnu sluchátko.