Nebij své dítě, on už to někdo udělá za tebe

     Vychovávala mě babička. Taková ta klasická, ze staré školy, co se ještě řídila heslem - škoda rány, která padne vedle. Leč pokrok, čas a střevní potíže těžko zastavit a co platilo dříve, neplatí dnes.

     Jela jsem domů z práce. Ráno. Po dvanáctihodinové noční. Oči jak angorák, hlava mě bolela jak střep a náladu jsem měla pod psa. Pod hodně malého psa, nejspíš tak pod čivavu. Toužila jsem po dvou věcech - po klidu a posteli. Na postel jsem si musela jestě víc jak hodinu počkat, ale klid ve vlaku občas bývá. Ovšem ne dneska.

     Chvíli poté, co jsem se co nejpohodlněji uvelebila na sedačce a až do cílové stanice mínila zapomenout na celý svět, přistoupila do vagónu rodinka. Tatínek, maminka a slaďoučký chlapeček, tak čtyři pět let. Sedli si o pár sedadel dál, chlapeček roztomile žvatlal a maminka s tatínkem mu vysvětlovali, co je to vlak a nádraží a koleje a pan výpravčí, co zapíská a pojedeme a ...a tak vůbec. Sice roztomilé dětské žvatlání zvlášť nemusím, hlavně po noční, ale dalo se to přežít. Jenže, bohužel, jen jsme se rozjeli, přestalo to rodiče snad bavit, snad si chtěli říct něco důležitého, zkrátka přestali odpovídat chlapečkovi na jeho proč, co, kdy a kde a začali se polohlasně bavit mezi sebou. A chlapeček se začal, jak jinak, nudit. Nejdřív hlasitým mamitati vyžadoval pozornost rodičů. Když se mu jí nedostávalo, začal vyluzovat zvuky. Nevím, proč mají malé děti ve zvyku vyluzovat zvuky, specielně v hromadném dopravním prostředku, ale vypozorovala jsem, že je to jev celkem běžný. Po několika minutách standardních blabla uá uá škrvk prsk ale začal tenhle exemplář houkat. A jak. Kolesový parník na Mississipi, té řece staré, by se studem potopil uprostřed širého proudu, a náš slavný Primátor Dittrich by hanbou nikdy neopustil své kotviště pod Palackého mostem. A když děťátko přišlo na to, že opěradlo sedadla se dá nadzvednout a přitom skřípe, bylo zřejmě jeho štěstí dokonalé. A rodiče nic. Hluší, slepí a němí.

     V momentě, kdy už jsem začala přemítat o svém duševním a tělesném stavu a zkoumat, snesu-li bez větší újmy na obojím konflikt s hluchoněmoslepými ploditeli, zvedla se ze sedačky za mnou stará, mírně scvrklá stařenka, velice slušně pozdravila oba rodiče a velice slušně je požádala, zda by nemohli svou ratolest poněkud ztlumit. To si dala. Dozvěděla se, za houkání parníku a skřípotu opěradla, že oni přece nebudou kazit dítěti zábavu, neboť jsou zastánci moderní, volné výchovy a pěstování zdravého seběvědomí svého potomka a pokud Matýska baví houkat, nechť houká, a jestli to paní vadí, ať si vezme prášek na nervy a nemá-li prášek, ať změní vagón či přímo vystoupí a nekazí jim dítě.

     Stará paní poněkud zrudla, scvrkla se ještě víc a zahájila ústup ke své sedačce, majíc zřejmě v úmyslu posbírat své saky paky a bez pocty vyklidit pole. Já se jí ještě teď v duchu omlouvám, neboť jsem se projevila jako srab a beze slova mínila následovat jejího příkladu, když tu se náhle na druhém konci vagónu zvedl takový osvalený, lehce postarší rocker v maskáčích, fousy jak Krakonoš a copan do půli zad a zařval tak, že nadskočil snad i ten vagón - jestli ten fakan nebude držet hubu, tak ho prohodim zavřeným oknem. Pak se hluboce zamyslel a dodal - za jízdy.

      Zastánci volné výchovy se podívali na rockera a pak na sebe. Evidentně mezi nimi proběhl bleskový, bezeslovný, leč každému naprosto srozumitelný rozhovor: Ona - dělej něco, on - a co, podívej se na ty svaly. Objekt moderní volné výchovy přestal houkat a vrzat opěradlem, buď se lekl, buď vycítil nejistotu rodičů nebo možná obojí. Rocker na rodinku ještě vrhl temný, výhružný pohled, usmál se na starou paní a zase se posadil. A byl klid. Božský klid. 

      A já tak nějak nevím...moderní doba je moderní doba, sebevědomí se musí pěstovat od malička, ale neměla nakonec ta moje babička přece jenom kousek pravdy? Ono se také říká - odsud až podsud....