Bijte mě, mučte mě, nadávejte mi do hrbatých psů a koček...ale na daném faktu nic nezměníte. Jsem opravdu ráda, že soud neuznal argumentaci pana řidiče, ale dal za pravdu znalcům, svědkům,videu a možná i vlastnímu úsudku.
"Miluju" totiž tyhle arogantní choleriky. Možná proto, že sama jsem tak trochu cholerik, pravda, skrytý a nenápadný, rozčílím se málokdy, ale když, tak tajfun v Tichomoří je proti mě vlahý letní vánek. Kolikrát, rudo před očima, přemýšlím minimálně o těžkém ublížení na zdraví potrefené osoby. Jenže - právě že jenom přemýšlím. Myšlenka se mihne jednou částí mozku, aby jí okamžitě další, ta racionální, slušně vychovaná a povahově mírná část zahnala s úděsem někam do nejhlubšího zapomnění. Vždyť to asi zná každý, to - já tě zabiju - pronesené v hádce, hněvu a vzteku. Drtivá většina lidí zůstane ale jenom u slov, kdyby jí dal někdo v tom momentě do ruky pistoli a řekl - střílej- nejspíš by zděšeně utekli. Možná sami před sebou. Ale co platí v reálném životě při kontaktu "z očí do očí", zřejmě přestává platit za volanty aut. Ještě se snad nestalo, že by někdo, koho rozčiluje fronta v obchodě před pokladnou, vytáhl z igelitky kalašnikova a lidi ve frontě postřílel. Ale auto, auto je něco docela jiného. Možná se naše podvědomí vrací do středověku, kdy si rytíři, okutí v železe, připadali neporazitelní a bez problémů válcovali armády pěšáků v lněných halenách, možná hraje i svou úlohu jistá anonymita - neříkáme přece - ten řidič v tom modrém autě mi nedal přednost, řekneme - nedalo mi přednost to modré auto. Jenže auto za nic nemůže, to auto nezaparkovalo špatně samo, rychlost nepřekračuje také samo od sebe a určitě samo nenabourá. Představte si situaci. Jedete po dálnici,v pomalejším pruhu, na tachometru povolených sto třicet, před vámi kamión, rychlost tak nějak kolem stovky. Mrknete do zpětného zrcátka, volno, jenom někde dost daleko v rychlejším pruhu auto. Jo, to stihnu, v pohodě. Dáte blinkra, vjedete do rychlejšího pruhu a předjíždíte ten kamión. Rychlost máte dostatečnou, případně ještě trochu přidáte a po předjetí se míníte okamžitě, jak jen to půjde bez ohrožení toho kamiónu, zařadit zpátky do svého pomalejšího pruhu. Když jste tak v polovině předjíždění, zjistíte s úděsem, že to auto, které jste viděli předtím v dálce za sebou, jelo skoro dvoustovkou a teď se vám lepí na zadní nárazník, troubí, bliká a vůbec všeobecně dává najevo, že jste zde děsně, ale opravdu děsně navíc. Jenže, napravo máte kamión, nalevo svodidla, létat ta vaše popelnice opravdu neumí a ten kouzelný prsten, který vám umožňuje na místě zmizet, jste jako na potvoru nechali doma. Tak co si ten cholerik za vámi myslí? Že se vypaříte? Vzlétnete? Nebo se propasírujete těmi svodidly, případně pod kamiónem, jenom abyste mu tedy uhnuli z cesty? Můžete si pomyslet tak maximálně něco o nemyslících tupcích, dokončit předjíždění a v nejbližší možné příležitosti tomu spěchálkovi uhnout. Víc opravdu nemůže udělat ani superman. Či superwomen. To celé je otázka nikoliv minut, ale vteřin. O těch několik možná ani ne desítek vteřin jste zdrželi onoho člověka v autě za vámi. A teď si představte, že jeho, toho člověka, ztráta těch několika vteřin vytočí tak, že je ochoten vás zabít. Ne obrazně, ne slovně, ale doopravdy. Dovolili jste si totiž moc. Nejen že jste ho zdrželi, ale dokonce jste se dotkli jeho ega. Zapříčinili jste, že musel zpomalit, počkat, až vy dokončíte předjíždění, donutili jste ho, aby vzal na vědomí vaši existenci, vaši přítomnost, a na chvíli, donucen okolnostmi, slevil ze své bohorovnosti. A to se přece neodpouští, naopak, vaši vinu je nutno potrestat. A on má přece zbraň. Auto. On je ten anonymní rytíř v brnění se sklopeným hledím, jemu se přece nemůže nic stát, naopak, cítí se v právu trestat ten plebs, který mu nesahá ani po kotníky. Má pocit, že je přímo jeho životní povinností a cílem dát vám pocítit svoji jedinečnost, nadvládu, uraženou ješitnost a kdoví co ještě. A tak najede těsně před vás a zabrzdí. Nebo po vás hodí lahví. A nebo vás vystřelí ze silnice. Jemu je přeci dovoleno vše. Vše, co potrestá vaši troufalost. Že může zapříčinit vaši smrt, a nejen vaši? Nezájem. Tak daleko takový člověk už nepřemýšlí. Jemu jde jen a jen o ten pocit, že vám to dal "sežrat". A soud to dal teď "sežrat" jemu. Jednomu z řidičských nadlidí dal rozsudkem najevo, že řidič, byť v supermoderním autě, opravdu není nadčlověk. A to je to, co mě na tom potěšilo. Pirát z D1 byl prý v osobním životě slušný a přátelský člověk. Říkají to o něm jeho známí. Ti lidé v jím sestřeleném autě pocítili jeho slušnost na vlastní kůži, a kdyby neměli zázračné štěstí, a nejen oni, ale i on, byl by z onoho slušného člověka slušný vrah. Protože slušný člověk, slušný tak nějak opravdově, od přírody, by zpomalil, v klidu počkal, až auto před ním dokončí předjíždění a klidně a bez emocí by jel dál. Prý je ten rozsudek i tak trochu precedens. Nebo spíš varování. Pro ty "slušné" lidi, kteří svou slušnost v autě odkládají do zavazadlového prostoru a usednutím za volant jim začne být moře po kotníky. Kéž by.
