Jediná spravedlnost na světě

     Je mi padesát. Není to moje vina ani to nepovažuji za svou zásluhu, je to prostě daný fakt, který nezměním, ani kdybych si ušetřila na plastickou operaci a nechala si zfalšovat rodný list.

     Když v předminulém století dosáhl padesáti let Svatopluk Čech, měl důstojný plnovous a přátelé ho oslovovali "velebný kmete". Plnovous mi nehrozí a oslovit mě někdo velebný kmete...nebo kmetko, případně kmetice, tak rozpohybuji svou věkem zchátralou kostru a s rozběhem ho nakopnu do hýždí.

     Moje babička, dej jí pánbůh nebe, začala ve svých padesáti šetřit na pohřeb a oblíbeným námětem jejích rozhovorů s rodinou, to jest s mou matkou, otcem a se mnou, byla starost o to, kdo  o nás bude pečovat, až ona tu nebude. Dožila se požehnaných třiaosmdesáti let a ve finále jsme pečovali my o ni.

     Moje matka, dej jí též pánbůh nebe, mi ve svých padesáti dávala přednášky o slušném a mravném chování, neboť se v noci budila hrůzou, že z ní předčasně udělám babičku /ach, ta rodičovská nedůvěra/.

     A já se, ve svých padesáti, stydím posadit v tramvaji, neboť se obávám, že na mě budou lidé nevlídně zahlížet, neuvolním-li místo nějaké osobě starší. 

     Nedokážu totiž objektivně posoudit, zdali na svých padesát let vypadám či nevypadám, a celkem kašlu na to, jak mě posuzuje okolí, já sama si připadám prostě pořád stejně. Do nezměrných rozpaků mě nedavno přivedl mládenec s hlavou plnou dredů a sluchátky na uších, který při mém nástupu do metra vyskočil jak pružina a nabídl mi své místo, prý - paní, posaďte se. No...červená jak rak jsem si sedla, ani ne tak kvůli unaveným končetinám, ale proto, že jsem nechtěla přivést do rozpaků pro změnu jeho, a celou cestu jsem nenápadně zkoumala odraz svého obličeje v protějším okénku a přemýšlela, jestli opravdu vypadám tak blbě. Pak jsem mladíkovu ochotu přičetla na konto svých dvou igelitek s nákupem...ale stejně...  

     Nevím, jestli se na mém nahlížení na můj věk projevuje trend dnešní doby, který, alespoň podle mého vnímání, preferuje ono úžasné, krásné a všemocné mládí a cudně mlčí o tom, že každé to dnešní batole jednou bude houpat na kolenou svoje vnoučata, a já se tedy podvědomě bojím si přiznat, že už mám ten štěněcí věk dávno za sebou a nebo je to prostě tak nějak normální a já splňuji do písmene pořekadlo, že každý je tak stár, jak se cítí.  Ne že bych proti dnešním mladým neměla výhrady, ostatně stejně jako měl výhrady proti tehdejší mládeži i onen velebný kmet Svatopluk a nebo moje babička i matka, ovšem podobné výhrady mívám i proti lidem mně věkem rovným a nebo dokonce starším.

      A pomalu dospívám k názoru, že ony nesrovnalosti mezi mládím a stářím nejsou způsobeny jen datem narození na rodném listu, ale hlavně povahou a pocity těch či oněch. Když někdo vstane ráno tou špatnou nohou napřed, rozhodně mu na náladě nepřidá tlupa rozjívených školáků, kteří se rozdováděně honí ve vlaku po vagóně, nebo nějaký "velebný kmet" neurvale se deroucí do metra. A kdo se od malička choval jak sobecký hulvát a rodiče, škola či sám život obecně ho nenaučili přijatelnému a tolerantnímu chování, ten se na stará kolena nezmění, spíš naopak.

     Stáří ani mládí nejsou zásluha ani hanba, každý dneska starý byl kdysi mlád, svět mu ležel u nohou, moře mu bylo po kotníky a rodiče říkali, bože, ta dnešní mládež, kam to povede, a  každý dneska mladý,  bude jednou stár a zbaven iluzí a bude říkat - bože, ta dnešní mládež....atd. To je právě ta jediná spravedlnost na světě a je jen a jen na nás, jak se s ní vypořádáme.