Jak moc jsme obyčejní

     Rozbila jsem hned po ránu hrnek. Žádná velká škoda, byl to takový ten laciný, bílý, nezdobený, nevýrazný, nudný a nezajímavý. Prostě nic moc. Jedním slovem - obyčejný.

     Jaké věci označujeme přídavným jménem obyčejný?  Samozřejmě ty naprosto zbytné, ničím nevynikající, snadno nahraditelné. Obyčejný hrnek, obyčejné šaty, obyčejná židle...takových je třináct do tuctu. Ovšem, to jsou věci, nemají duši, nemají cit, nemají ambice, jednoduše jsou obyčejné.

     Ale mohou být obyčejní i lidé? Když slyším frázi - obyčejní lidé - naskočí mi v hlavě představa nudného šedého zástupu nudných šedých postav s bezvýraznými obličeji a prázdnýma očima, bez ambicí, bez myšlenek, zástup, který se jednotným krokem šourá odněkud někam podle toho, jak někdo zavelí. Samozřejmě někdo neobyčejný. Občas se zástup rozvlní, to když mezi tu nudnou, šedou, jednolitou masu spadne drobek od úst té postavy velící, neobyčejné...drobek je zachycen, uchopen a zužitkován a šedá nevýrazná masa se zase zklidní a šourá se dál. Hnusná a ponižující představa.

      Lidé přece nejsou jako rozbitý hrnek - postradatelní, laciní, snadno nahraditelní.  Pravda, nemůžeme být každý mediální či politická hvězda, světově uznávaný vědec, umělec či sportovec, nemůžeme být každý vynikající...ale obyčejní? To snad ne...

      Střepy toho rozbitého hrnku jsem nametla na lopatku a bez slitování vyhodila do smetí. Sloužil a dosloužil. No co, koupím si nový, vždyť tenhle byl takový obyčejný.