Žiju na vesnici, ve svém rodinném domku. Ten domek není moje zásluha, ale zásluha mých rodičů, kteří ho na sklonku padesátých let minulého století postavili a do konce let sedmdesátých spláceli půjčky. Asi tak před čtyřiceti lety nechal otec v domku zmodernizovat topení, přestalo se tahat uhlí ze sklepa a klubky a petry se vyměnily za tenkrát moderní radiátory ústředního topení. Na uhlí, samozřejmě. Tenkrát, před pouhými čtyřiceti lety, nikdo nic netušil o jakémsi globálním oteplování či dokonce o globálním oteplování zaviněném člověkem.
Leč vývoj, pokrok a věda spějí neustále kupředu a tak se pojem globální oteplování, jedovaté zplodiny v ovzduší, ozonové díry a škodlivost CO2 dostala do běžného lidského povědomí. Místo náhle zatracovaných kotlů a kamen na uhlí se začalo propagovat elektrické a plynové topení, a tak i moji rodiče pořídili v rámci šetření uhelnými zdroji topení na elektřinu. Ovšem, jako správně nedůvěřiví venkované rafinovaně ponechali i kotel a prastaré ústřední topení na uhlí, neboť jeden nikdy neví. S elektřinou se u nás v domácnosti začalo opatrně, pouze se přitápělo, zimní nápor byl ponechán tradičním prostředkům...a přesto nám účet za elektřinu na konci zúčtovacího období, tenkrát před patnácti lety, vyrazil dech. Otec zařval mocným hlasem, že není Rotschild, vlastníma rukama elektrický kotlík vypojil a my dále zimu co zimu znečišťovali ovzduší uhelnými zplodinami. Buď tak, nebo dát dva platy ze čtyř jen a jen na topení...
A čas běžel, jak už to má čas ve zvyku. Moji rodiče se odebrali k předkům, můj manžel k jiné ženě a dcera tam, kam jí srdíčko táhlo. A já zůstala v tom vesnickém rodinném domku o šesti místnostech, příslušenství a chodby nepočítaje, sama. Jak se měnil a změnil můj život, měnil a změnil se i život v naší vesničce. Nejprve se opravily cesty, poté se rozkopaly a zavedla se kanalizace. Poté se opět cesty opravily, následně se rozkopaly a zavedla se voda. Sice se na vodovodní řad nikdo nepřipojil, protože každý tu má svou studnu, ale ta možnost tu je. Pak se zase, jako obvykle, opravily cesty. Ne na dlouho, protože za pár měsíců se v obci zaváděl plyn. Nyní jsou cesty již zase opravené a každý z obyvatel té naší vesničky má před plotem budník s trubkami na plyn a je jen a jen na něm, kdy si rozkope zahradu a nechá si plyn zavést až do baráku. A pak už bude stačit místo štípání dříví a pracného zatápění jenom stisknout knoflík na kotli plynového topení. A tak ušetřit sobě práci a světu ulevit o nějaký ten CO2.
Jenže....
Docela jsem se o plynové topení zajímala. Opravdu mě nebaví dnes a denně zatápět v kotli a nezapomínat přikládat, myslet na to, jestli mám dost uhlí a řezat a štípat dříví. Nemluvě o znečištěném ovzduší, samozřejmě. I poptala jsem se, co a jak udělat ku splnění své touhy po pohodlném životě v ekologickém teplíčku. A dozvěděla jsem se věci nevídané.
Za prvé nutno zateplit, to jest zaizolovat barák jako takový, vyměnit stará okna a dveře. Náklady se pohybují u takhle starého domu v řádech statisíců korun. Za druhé zakoupit a nechat instalovat nové radiátory, trubky, o kotlu na plyn nemluvě, nechat vyvložkovat komín...náklady opět minimálně v řádu desetitisíců. Můj plat zdaleka nedosahuje proklamovaného celostátního průměru, a tak tak mi stačí na poplatky, splácení půjčky a živobytí. To bych musela vyloupit bankovní trezor, případně si pořídit soukromou domácí tiskárničku na peníze. A vzít si hypotéku? Jasně, ale co když přijdu o místo, nebudu mít z čeho splácet a tím pádem pak o dům přijdu? Pravda, o dům ekologický, zateplený a plynofikovaný...ale už ne můj. Je tu ještě možnost neizolovat dům, neměnit topení, jenom pořídit nový kotel, ale to pak budu většinu roku vydělávat jen a jen na doplatek plynu a ještě doma mrznout, protože mi všechno teplíčko uteče nezaizolovanými okny, stěnami a dveřmi.
A tak mi nezbývá než šetřit. Buď si na stará kolena ušetřím na plynové topení a nebo pokud budou uzákoněny sankce pro soukromníky za znečišťování ovzduší, budu mít alespoň na pokuty. Pak mi sice zas na ten plyn nezbyde, ale co by člověk neudělal pro ekologii.
