Can I help you?

    Už jsem se smířila s tím, že moje dcera na rozdíl ode mě stárne a tudíž začíná žít vlastní život. Pravda, trochu jsem nechápala, proč musí moje ratolest začít žít vlastní život zrovna v daleké cizině, to jest momentálně v Irsku, ale jednak už nemusíme mít k vycestování na západ od našich hranic devizový příslib a nespočet kulatých a hranatých razítek a jednak, proti gustu žádný dišputát, jak říkával pan mlynář.  Ovšem, a matky pochopí, je to trochu o nervy, nechat svoje jediné dítě vyletět z rodného hnízda do neznáma, neznáma v tom nejpravějším slova smyslu. A tak, poté, co mi dcera do telefonu nadšeně vyprávěla, jak jí dva pánové večer zastavili na ulici a svezli jí z práce domů, jsem se, puzena zodpovědností, mateřskou ctí a taky dost strachem, vypravila jednoho krásného dne za ní na týdenní dovolenou.

     Miluju irskou hudbu. A irské báje. Ale nikdy jsem ani stínem netušila, že jednou budu stát na dublinském letišti, zírat na patrové autobusy a tiše doufat, že dcera má jenom zpoždění a nikoliv sklerózu. Asi jsem vypadala hodně vyplašeně, protože po pár minutách bezradného postávání před východem z letištní haly se za mnou ozvala věta, kterou jsem slyšela pak ještě dost často, stačilo na ulici chvíli koukat do mapy nebo se jenom tvářit patřičně ztraceně:

"Can I help you?"

Malá kulatá paní se na mě přátelsky usmívala a po mé odpovědi, že děkuji, ale jenom čekám na dceru, okamžitě zapředla rozhovor na téma odkud jsem, kde bydlí dcera a co dělá, a který autobus mi jede na Drumcondru. Když se konečně má ratolest dostavila, už jsem věděla, že paní má dvě vnoučata a psa.

 "Nějaká upovídaná," okomentovala jsem to, když jsme se s paní rozloučily a dcera si mě odváděla na autobus.

"Si zvykneš," ucedilo mé dítko s převahou starousedlíka. "Tady je to normální."

A bylo.  Irové jsou prostě úžasní. Družní, přátelští, ochotní kdykoliv poradit či pomoci, prostě moje upjatá chladná česká povaha tála jak sníh na slunci. Dcera si pro první dny mého pobytu nemohla vzít dovolenou, a tak jsem se, vybavena turistickým průvodcem a mapou, toulala Dublinem sama, a bez uzardění přiznávám, že mi to vůbec nevadilo.Chodila jsem nejraději pěšky, ono taky v systému Dublin busů aby se prase vyznalo,  a tak se mi také stalo, jak jsem asi tak v deset hodin večer kráčela po Drumcondře k pubu, kde dcera pracovala, že u mě zastavilo auto a děsně fousatý  a zrzavý Ir se ptal, kam jdu a jestli nechci svézt. V duchu jsem se pokřižovala a kývla, a světe div se, vysadil mě přímo před pubem, a na mé díky jenom mávl rukou. No...zkuste to v Praze.

    Irská hospoda, nebo přesněji pub, je kapitola sama pro sebe. Je to pro Iry něco jako klub, možná dokonce druhý domov. Vzduch je v pubu jiný než u nás, nesmí se tam totiž nikde kouřit, a tak kuřáci chodí ven před hospodu, kde je většinou na zdi nebo vedle vchodu popelník, a tam se stojí, kouří a klábosí, každý s každým, a kolemjdoucí kuřáky v klidu obejdou a vůbec nikdo nenadává, že mu hlouček těch odporných kuřáků překáží v cestě. Zase jsem si vzpomněla na Prahu -) Jeden večer jsme s dcerou strávili v centru Dublinu, jeden její kamarád nás pozval do pubu, kde hrála jeho kapela.  Kluci hráli pěkně, ale bohužel,  nebyla to pravá irská hudba s housličkama, flétnou, harfou a tak...takže jsme se po chvíli nenápadně vytratily za muzikou našeho srdce do hospody přes ulici. Stály jsem tam a tleskaly a zpívaly irský lidovky asi tak hodinku...a pak si dcera vzpomněla, že jsme v tej naší původní hospodě nechaly kabelky s penězi a doklady...mě už oblíval studený pot při představě, jak řeším v Dublinu ztrátu pasu...no prostě letěly jsme naproti...a v té přeplněné hospodě byla ta naše dvě místa u baru pořád volná a naše kabelky stály pod židličkami, přesně tak, jak jsme je tam položily. A já si zase vzpomněla na tu naší stověžatou matičku měst.

     Těch zážitků bylo spousta, a většinou fakt hodně dobrých. Z Irska jsem odjížděla nerada, nemít u nás v Čechách přítele a tři psy, a taky...být o nějaký ten týden mladší, tak nevím, nevím....-)))A víte, co od návratu z Dublinu dělávám? Když takhle někde na ulici vidím lidi, jak bezradně koukaj do mapy,netvářím se, že tam vůbec nejsem, ale jdu k nim a zeptám se:

"Can I help you?"