Naučit se na běžkách v dospělosti není tak lehké

Nikdy jsem nestála na lyžích, a proto jsem se rozhodla to ve svých jednadvaceti změnit a zkusit běžky. Ale nebylo to moc jednoduché.

Vždycky se mi líbilo koukat se v televizi na biatlon, ale protože v dětství mě to nikdo z mých nesportovních rodičů nenaučil, tak jsem se rozhodla zkusit si zaběžkovat. Vyrazila jsem do Malé Úpy, kde není zrovna ideální terén pro začátečníka, protože jsou tu samé kopce a ke všemu ještě ve dnech mého pobytu dorazila do hor ledovka, která pohyb ještě ztížila.

Nicméně první den jsem se hrdě postavila na běžku a jak jsem byla nestabilní, tak jsem nebyla si ani schopná nasadit druhou lyži, v čemž jsem se ovšem rychle zlepšila a záhy už jezdila na obou. Běžka se pohnula kupředu a já byla naprosto šokovaná, že se to se mnou hýbe. Protože byl příjemný prašánek, tak jsem se vydala do kopečka a celkem mi to šlo, ale když se mi na vršku cesty podařilo otočit, tak se běžky rozjely dolů a já se rozplácla na zadek.

Další den už jsem trénovala sjezd a na rovince jsem ušla poměrně velký kousek i s občasným sklouznutím bez upadnutí a s poměrně uspokojivým trénováním otáčení se. Nicméně už byla výše zmíněná ledovka a v mírném kopečku jsem se při zouvání zase rozplácla.

Běžky jsou zajímavá zkušenost, ale že bych se na nich někdy pořádně naučila, to asi né. Bohužel je faktem, že je nejlepší začít v dětství, kdy jdou i sjezdové dobře, protože děti nemají strach a jsou daleko pružnější než dospělí. Ne, že bych se cítila staře, ale na naučení se sportu, obzvlášt pro sportovního antitalenta, je to v mém věku hodně těžké a trvá to. Ale třeba si za deset let zajedu i Jizerskou padesátku. :D