Pokračování osudu „muže z lesa“

Říká vám něco jméno Doppler? Nebo třeba muž a losí mládě? Pokud ne, pojďme to urychleně napravit! Dříve (až příliš) pilný muž jménem Doppler žil vcelku normálně - a v domě. Pěkně se ženou a s dětmi a každý den chodil do práce. 

Pak spadl z kola, udeřil se do hlavy a najednou se z něj stal muž z lesa. S losem. S Bongem.

Druhým pokračováním Dopplera, velmi zábavného, ale výrazně jinak vystaveného příběhu jsou Náklaďáky Volvo. Jejich autorem je samozřejmě opět nejvýznamnější norský představitel tzv. nového naivismu, letos osmačtyřicetiletý Erlend Loe. V Náklaďácích Volvo sledujeme Dopplerovu, Bongovu a Gregusovu (to je Dopplerův syn) cestu do Švédska. Jak jinak než přes les. Kniha je ale tentokrát uvedena nepříliš radostným životním příběhem staré ženy jménem Maj Britt, jež hraje v příběhu ústřední roli.

Mně tato postava hned od počátku evokovala postavu Fredrika Backmana, švédského autora podobných knih, konkrétně ženu s jménem Britt-Marie. Ačkoliv by si v celkové charakteristice, kterou bychom si na základě přečtených příběhů mohli o nich vytvořit, byly jen pramálo podobné (jedna na hudbu pařící hulička trávy, druhá pořádkumilovná dáma každým coulem), mně přišly a doposud přijdou jaksi typově ze stejného těsta. Například obě nepřestaly být věrné svým mužům a přitom mít otevřené srdce lásce. Jen jejich životní cesty je  zavedly úplně do jiných směrů... Velmi by mě zajímalo, jestli Erlend Loe vytvořil  podobnou postavu úmyslně nebo náhodou. Jméno a k tomu putování do Švédska? Každopádně o tom, že minimálně tito dva autoři jsou „z jednoho vrhu“, jednoznačně svědčí už jen jejich podobný, potutelný úsměv... Co říkáte?

Omlouvám se za odbočku, zpět k příběhu! Tedy Maj Britt, milovnice andulek, které jí z dobrých důvodů nadobro zakázali chovat, je ta osamělá stařenka, na kterou prazvláštní skupinka, čítající dva lidi a losa, ve Švédsku jako první narazí  a v jejímž domě si potřebují odpočinout. Ačkoliv Doppler neplánoval žádnou delší zastávku (on přeci teď naplánuje nic), neodolá Maj Brittině návrhům zakouřit si trávu, až je z toho několikadenní rauš, po kterém nakonec ztrácí nejen syna, ale také losa. Kvůli jejímu zlomyslnému plánu, kterému se samozřejmě Doppler nakonec podvolí, ale potkává další hlavní postavu příběhu – skauta skautů von Borringa – a bez delší chvilky váhání přistoupí na jeho výcvik, a tak spadne pod jeho vliv.

„Mladý muži, říká, vy máte problémy. Ten váš ochablý stisk. Vodnaté oči. Potřebujete pomoc. Nevím, co potřebuju, odpovídá Doppler. Ale pomoc, to zní jako dobrý začátek.“

Teď kdo z koho? Jak dopadne souboj o Dopplera mezi odvěkými nepřáteli -  protestantkou a tím, kdo spí jen venku? Co ještě nabízí obě nové hlavní postavy tohoto příběhu? Jakou roli zde hrají ony náklaďáky Volvo a jak nakonec skončí sám Doppler?

Kniha mi z hlediska typu humoru velmi sedí. Líbí se mi i občasné vstupy samotného autora, který vysvětluje, co a jak myslí nebo jak něco později dopadne. Vtipně se také například vyjadřuje o těžkostech blogerské práce. Kromě hlavního děje získáte díky Náklaďákům Volvo až encyklopedické znalosti z historie nákladních automobilů této značky, a také se dozvíte zajímavosti z ptačí říše, o mimořádných zvyklostech jejich obdivovatelů a konečně i základní pravidla, podle kterých se musí řídit každý řádný skaut. Jak byla první kniha celkem třídílné série zábavnou, ale zároveň tragikomickou ukázkou vyhoření jednoho z nás, tak je „dvojka“ ještě větší nadsázkou a absurditou naditým koncertem, v němž ale prim hrají dvě vedlejší postavy a jejich životní osudy, které přímo konfrontují v tuto chvíli trochu ztraceného Dopplera... Jak to bude v Konci světa, tak jak ho známe?

85 %