Co se skrývá za (ne)pravým leopardím kožichem?

Jana otěhotněla, Jana předčasně porodila, Jana přišla o dítě. Tak začíná anotace nové knihy Hany Kolaříkové s tajuplným názvem Pravý leopardí kožich, která mě popravdě od čtení spíš odradila. 

Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že budu mít možnost se později účastnit osobního setkání s autorkou, jsem se ale rozhodla, že knihu přečtu. A nelituji.

Vystudovaná historička, rodačka z Frýdku-Místku, jež ale patnáct let žila v Praze, vypráví velmi silný příběh, a to jak pro stránce emoční, tak psychologické. Její kniha obsahuje několik rovin – milostnou, historickou, mystickou - a zároveň se hluboce dotýká vztahové problematiky rodičovské, pojednává o důležitosti přátelství, nezvladatelnosti pudů i síle genové výbavy.

Hlavní postavou knihy je šestinedělka (nesnáším to slovo!) Jana, která zrovna, navíc vlastní hloupou chybou, přišla o své předčasně narozené dítě. Jana truchlí. Je velmi přemýšlivá a přístupná poslouchat vše, co, k ní hovoří. Její smutek je hluboký a zdrcující, a přesto trochu jiný, než by možná lidé okolo ní očekávali. Po odchodu jejího dosavadního partnera Aleka žije sama ve velkém bytě na Václavském náměstí. Ale není tak úplně sama. V jejím bytě i nitru zaujímá velké místo malá urna popela a promlouvající historie. Sama Jana neměla lehké dětství, přesto (nebo právě proto) je výjimečná a obklopuje se zajímavými lidmi. Má však jedno velké tajemství, s  nímž by se ráda svěřila, Nepřijde ale o to, co jí ještě zbylo? Kdo další neřekl to, co bylo zásadní? Jak nám (ne)pravda ovlivňuje život?

Zejména zpočátku mě hned několikrát napadlo, co vlastně autorka popisováním takového utrpení sleduje. Říkala jsem si proč? Proč bych něco takového měla vůbec číst? Jelikož sama mám malého syna, vůbec jsem si nechtěla představovat, jak se Jana cítí. Hana Kolaříková zvládá popis této situace (ale i jiných podobně emočně jímavých) tak mistrovsky, věrohodně, stroze až necitelně, že to skutečně bolí, což jí vlastně lze připsat jen ke cti. Naštěstí se brzy začal rozehrávat i příběh, který celé situaci předcházel, a to až daleko do historie, příběh, který mě velmi bavil a v mnoha ohledech zaujal.

Kromě neúprosného útoku na lidské city se v knize vedle zajímavých osobních příběhů skrývají mnohá moudra a překrásné popisy i životní pravdy. Román se tak pozvedá z beletrie - zábavného čtení - na lehkou psychologickou studii zraněné, ztracené duše, s prvky filozofie, reálných historických zajímavostí, šamanských dovedností i erotických scén. Myslím, že rádi sami posoudíte, co se v něm skrývá...

...smrt je jen iluzí mozku... Lev trhal buvolí záda, hladové lvice seděly opodál a čekaly, až se lev nažere. Jedna z nich se začala plazit k buvolovi, ale lev ji odehnal. Zkusila to znovu. Lev se rozčílil, lvici napadl a prokousl jí hrdlo. Vrátil se zpět ke kořisti, a když se dosyta nažral, přitulil se k mrtvé lvici, jako kdyby jen spala.

Když je žák připraven, objeví se učitel.

Do očí jí vhrkly slzy – někdo se jí svěřil z nejhlubší dálky, že láska není z tohoto pomíjivého světa, že tady není doma, ale na návštěvě, že vždy přichází z věčnosti. Našlapuje zpátky do svých vlastních stop, vzdaluje se zázraku, jde a touží se zaklonit a hledět na bohaté hvězdnaté noční nebe, jaké občas vídává ve snech...

Hra je pořád v běhu. Krev neumírá, ale rodí se znovu a znovu v dalších pokoleních.

Zvedla ruce, aby ji mohl svléknout, nabrat si ji do dlaní. Pokožka kolem lícních kostí se jí napjala a pod hvězdami svítila jako leštěná mosaz.

Líbí se mi autorčin styl, znalosti či poznatky, o které svůj příběh obohacuje, i její silné, výjimečné postavy. Před každou kapitolou je ponecháno několik slov či slovních spojení, které předznamenávají dění, ale zároveň, jelikož se jedná o originální poznámky autorky, působí tajemně a nelze je vždy zcela rozklíčovat:

svět stínů

lví hostina

hodiny stojí

děvčátko z konfa

za koutnicí

rút, erna a smíšek

černá apoštolka

tanec kokosových palem

leopardí skrvny

Přiznám se, že knihy českých autorů nečtu právě často. Vlastně ani nevím proč. Nejspíš podléhám reklamě a světovému ohlasu zahraničních autorů. Vidím, že je to chyba. I naši autoři mají co nabídnout. A ač si velmi vážím práce (některých) překladatelů, asi nikdy nevyzní překlad tak, jak může zapůsobit dobrá práce v originále v našem tak bohatém českém jazyce. Jak jsem měla možnost i osobně poznat, Hana Kolaříková je zajímavá dáma nepostrádající osobitý styl, která se sama neustále vzdělává, nad věcmi uvažuje a své knihy promýšlí do poslední tečky. Dokáže spojit zdánlivě nespojitelné, doslova útočit na vaše emoční i stinné stránky, vzbudit smyslnost, pouhým popisem nádherně zachytit prchavou krásu lásky či odhalením pravdy v poslední kapitole zamíchat kostkami tak, že všechny logicky zapadnou na své místo, ačkoliv do té chvíle se zdálo, že tato hra nemá (alespoň jednoduchého) řešení... (hovořím o psychologické stránce...)

Vřele doporučuji.