Letošní Jizerská 50 byla natolik hluboký zážitek, že jsem se o ní rozhodla napsat až s patřičným odstupem, aby to nebylo zkresleno mým pozávodním fyzickým i psychickým rozpoložením.
Jako každý rok, zhruba měsíc před závodem začínají všichni přihlášení lehce panikařit, což se stupňuje s každým dnem bez sněhu a blížícím se datem startu. V Jablonci nad Nisou není žádnou vzácností, když koncem listopadu, i ve všední dny potkáte běhající světlušky ve tmě kolem přehrady, dokonce lze najít o něco vzácnější druh, a to světlušky na kolečkových lyžích.
Nervozita se stupňuje týden před závodem, kdy není v Jizerkách k hnutí, protože všichni si chtějí projet alespoň část trati, případně se snaží dohnat nedohnatelné – zanedbanou letní přípravu. Proto jsem letos využila svého statutu studenta se spoustou času a vydala se do hor ve všední den. Sněhu bylo pomálu, ale to samé platilo o lyžařích. Nikde nebyla ani noha. Sem tam jsem potkala nějakého organizátora závodu, jak se snaží zaházet místa, kde sníh zmizel už úplně. Předpověď počasí ale hlásila v příštích dnech sněžení, tak mě nedostatek sněhu nijak netrápil a byla jsem si jistá, že závod se konat bude.
Předpověď počasí nelhala. Hned ve středu v noci začalo valit z nebe jako o závod. A valilo a valilo…Ladovská zima. V sobotu jsem ještě trochu zaposilovala ruce při několikanásobném házení sněhu na zahradě. S myšlenkou, že každý gram svalu se mi určitě bude při těch nekonečných soupažích zítra hodit.
V neděli v ráno valilo pořád stejně. Teploměr byl nekompromisní a ukazoval lyžaři velmi oblíbené hodnoty kolem nuly. Paráda. Co víc si přát. Na poslední chvíli před odchodem z domu jsem se ještě vrátila a popadla lyže na mikrokontakt. Jen kdyby náhodou…
O dvě hodiny později už jsem naplno vychutnávala předstartovní atmosféru. Nervozita rostla lineárně s měnící se teplotou a přibývajícím sněhem. O lyže se mi naštěstí staral můj zkušený servisní tým, kterému se dva předešlé ročníky závodu máza úplně ideálně nepodařila, takže jsem doufala, že do třetice všeho dobrého se to konečně musí podařit. S ostatními závodníky jsme zhodnotili, že je nám úplně jedno, jestli lyže pojedou nebo nepojedou z kopce. Jen jsme si přáli, aby nenastala situace „Drhne, smeká, nejede.“ Což bylo za panujících povětrnostních podmínek více než pravděpodobné.
„Na začátku nečekejte že to půjde, chytne se to až na Kristiánově.“ Slova trenéra mě nijak neuklidnila, protože v tu chvíli jsem neměla nejmenší ponětí, jak se dostanu až na Kristiánov, na hladkých lyžích. Už jsem se chystala na start, v ruce připravené lyže s voskem, když na mě trenér křiknul ať se vrátím, že je všechno jinak. Na Jizerce se prý oteplilo a jedeme bez vosku, jen na mikrokontakt. Díky Bohu že jsem si ty lyže vzala… Takže rychle přelepit nálepky na lyžích a hurá na start…
