Na Jizerské 50 mám nejradši to davové šílenství na startu. Jak se všichni snaží rvát se neprostupnou masou závodníků, jen aby fotobuňkou na konci stadionu projeli první. Já se taktéž nechala strhnout davem a bojovala jsem hlava nehlava. S rukama nad hlavou, abych nepřišla o hole jsem se pomalu posouvala davem kupředu...
První komická situace nastala už na Kristiánově (asi po šesti kilometrech závodu), kde se strhla vlna paniky a skoro všichni kolem mě sundávali lyže a začali si přimazávat. Mě naštěstí moje mikrokontakty fungovaly perfektně a těch smekajících nešťastníků mi bylo upřímně líto. Hlavně jsem tušila, že když teď přimažou, tak o pár kilometrů dál a výškových metrů výš budou trpce litovat.
Má předtucha byla správná. Čím více jsme se blížili k nejvyššímu bodu trati – k Rozmezí, byl sníh stále sušší a sušší, až jsem začala lepit i já. Nebyla jsem na tom ale zdaleka nejhůř. Situace z Kristiánova se opakovala, ale nyní všichni zastavovali, křížili lyžema, aby se zbavili nalepených bakulí.
Nahoře na Rozmezí najednou úplně zmizela druhá stopa a zůstala už jen jedna. Druhá byla úplně zapadaná sněhem. Vlastně se nebylo čemu divit, když z nebe stále padaly tisíce gigantických vloček. Na cestu dolů z Rozmezí jsem se hrozně těšila, protože v tu chvíli máte za sebou jedno s nejtěžších stoupání a čeká vás parádní dlouhý sjezd. Realita byla letos trochu jiná. Byl to boj s větrem, padajícím sněhem a „stopou“ která si s vašima nohama dělala co chtěla. Lyže mi sice celkem jely, ale to bylo fuk. Stejně jsem nikoho předjet nemohla, protože kdybych vyjela ze stopy, tak už mě nikdy nikdo v té závěji nenajde.
Celá cesta až na Jizerku vypadala stejně. Jedna stopa, spousta lidí. Někteří optimisti se snažili vyskočit ze stopy a předskákat v hlubočáku aspoň jednoho závodníka před sebou. Většinou se to nesetkalo s úspěchem a když už jo, tak to dotyčného natolik vyčerpalo, že byl donucen zastavit, vylézt ze stopy a vydýchat se. Několikrát zazněla oblíbená hláška ze Sněženek a Machrů: „Stopa!! Viki, stopa!!“. Nikdo ale nikomu neuhnul. To by byl odsouzen k velkým bakulím a hlavně by se do vlaku už nikdy nezařadil.
Nebudu psát kolikrát mi problesklo hlavou, že letos se asi na Jizerku nikdy nedohrabu a jestli jo, tak jak se dostanu zpátky do Bedřichova? Nepřála jsem si nic jiného, než stopu. Krásnou, vymrzlou, pevně řízlou stopu a čerstvý manšestr kolem. Někdo kousek za mnou utrousil nejapnou poznámku na účet Jizerské o.p.s. a úpravu trati. Ten dotyčný si asi nevšimnul, že z nebe padají vločky o velikosti téměř pingpongových míčků a i kdyby jela rolba půl kilometru před pelotonem, tak je proti tomu boj s větrnými mlýny hračka.
Na Jizerce naštěstí stálo spoustu fandících lidí, což mě odradilo od toho se zastavit a nechat se odvézt domů autem. Sjela jsem dolů, kde jsem věděla, že je občerstvovací stanice. Tam jsem se snažila do sebe nalít alespoň trochu teplého čaje, když se najednou zezadu přiřítil kdosi, kdo evidentně chtěl tenhle závod vyhrát. Zařval tam na celé kolo „Ionťák, ionťák!!! Rychle mi dejte ionťák, já musim rychle jet dál!!“ Strčil do mě a ještě do dalších asi pěti lidí, vychrstnul na sebe vytoužený ionťák a pospíchal dál. Po dalších asi dvou stech metrech jsem ho dojela a měla jsem mu sto chutí říct, že dneska nejspíš nevyhraje.
Následoval úsek zvaný Promenáda, kde nevím jak se to stalo, ale najednou byly opět dva náznaky stopy, takže už se dalo i někoho předjet. Trochu mi to vrátilo naději, že se třeba do cíle i někdy dostanu. Lyže mi pořád fungovaly parádně, letos se servis opravdu vyznamenal. Upřímně jsem litovala ty smekající a drhnoucí závodníky kolem mě.
Ze Smědavy nahoru je to šílený kopec, na kterém pravidelně nasazuji chůzi. Po chvíli ťapání mě opět dojel „prestižák“ z občerstvovačky a s urputným snažením se pomalou jízdou sunul kupředu. Za celý ten kopec, který je dlouhý asi kilometr mi tímto stylem „ujel“ o celých deset metrů. Takže moje teorie o tom, že se vyplatí na tomto kopci pěkně pošetřit síly a v klidu si ho vyjít, se potvrdila.
Jakmile jsem byla nahoře, tak jsem věděla že jsem z nejhoršího uvnitř a už mi zbývá pouhých asi 17 km do cíle. To už prostě nějak musím dotrápit. Následoval čistě soupažný úsek, který je jen o tom se vydržet klanět, dokud to nezačne klesat směrem dolů na Hřebínek. Na traversu kolem „Krásné Máří“, kde fučelo jako blázen, a já prorážela vzduch dalším asi šesti chlapům, co se táhli za mnou, jsem si povzdechla, „Kam se poděli všichni gentlemani?“
Během sjezdu na Hřebínek, kde se do cesty přimíchali závodníci z poloviční trati, jsem si připadala jako kdybych se objevila na závodu ve slalomu. Ale naštěstí nikdo nepřišel k úrazu a já se mohla vydat na poslední část závodu a poslední kopec na trati. Olivecká hora. Peklo všech pekel. Nikdy nevím, kolik zatáček, rovin a výšvihů tam je, takže mě vždycky překvapí, že jich tam je nějak víc než loni.
Poslední dva kilometry závodu jsou naštěstí z kopce, takže jsem mohla využít rychlých lyží a ztrestat poslední závodníky, kteří se motali kolem mě. Už jen sjezd na stadion, cílová rovinka, parádní divácká kulisa a konečně konec. Euforie. Číslo 544 žije…
J50 je závod, který nejedete proto, abyste vyhráli (pokud nejste Standa Řezáč nebo nemáte podobné pracky jako on), jedete ji, protože chcete ujet 50 kilometrů, porazit svého dlouholetého kamaráda, souseda, soka, porazit sebe sama z předchozích let, stlačit výsledný čas ještě o pár minut. Důvodů je mnoho a každý má jiný. To je na tomto závodu to krásné…
