Znáte ten pocit, že chcete jít běhat (nebo jakkoli jinak sportovat), ale děsně se vám nechce?
Já ho znám a doufám, že nejsem sama.
Vždycky večer sama sobě přísahám a slibuju, že zítra půjdu běhat. Opravdu půjdu. Než usnu, ještě si v duchu plánuju celý den. Jak přijdu ze školy, chvilinku (ale opravdu jen malou chvilinku) si doma sednu, odpočinu a pak se vydám ven běhat. Než propadnu tvrdému spánku, jsem skálopevně přesvědčená, že můj plán i zrealizuji.
Ráno vstanu a moje přesvědčení o odpoledním běhání stále trvá.
Ještě i ve škole přemýšlím nad tím, kam vlastně poběžím, jestli je venku zima nebo teplo a co si vzít na sebe. V tu chvíli už se ale sem tam objeví i moje líné já, které si tak trochu přeje, aby začalo pršet. V dešti totiž zásadně neběhám, protože jsem se v promáchaných botách a oblečení naběhala už dost.
Opravdu krizová chvíle pro můj dokonalý plán přijde ve chvíli, kdy přijdu domů. Sednu si, zapnu počítač, abych zkontrolovala maily a už přemýšlím nad tisíci výmluvami, proč nikam nechodit, hezky zůstat doma, dát si kafčo a něco dobrýho a prostě být líná.
Na druhou stranu moc dobře vím, že běhání je zdravý, aspoň se trochu provětrám, běhám už spoustu let, takže to ani tolik nebolí a je to zadarmo. Nehledě na to, že jsem dopoledne byla s holkama v cukrárně, protože jsem už počítala s tím, že běhat půjdu a nějaký ten zákuseček se tak ztratí. Plavková sezóna se totiž nezadržitelně blíží a všichni dobře víme že rovnice příjem = výdej je jednoduchá :)
V tu chvíli vymýšlím možné i nemožné, jen abych si dostatečně zdůvodnila proč jít nebo nejít. Následují zhruba čtyři scénáře, jak to většinou dopadne…
Čas od času se opravdu stane, že zůstanu doma a nikam nejdu. Buď se ten nahoře smiluje a začne pršet nebo si prostě řeknu, že už přece nemám za potřebí se do běhání takhle nutit.
Někdy se jdu převléknout, ale pak mě „náhodou“ zase vcucne nějaká jiná práce a já po dvou hodinách u počítače v běžeckém oblečení zjistím, že už je tma a že to teda nejspíš dneska opět nevyjde. Škoda :)
Pak je tu varianta, že opravdu vyrazím běhat, ale tak po deseti minutách zhodnotím, že mě to fakt nebaví a jdu domů.
Ideální varianta je ta, že se fakt donutím a jdu opravdu běhat. Není to už nijak závratná rychlost, ale kdo mě zná, tak ví, že s mým šoupáním nohama to nikdy nebyla žádná sláva. V podstatě vždycky jsem pak ráda, že jsem šla. Mám super pocit, že jsem pro sebe něco udělala (spálila jsem dopolední dortík) a endorfiny na mojí náladě taky udělají své.
Takže vy všichni, kdo tento „problém“ máte taky, držím vám palce, ať je těch naběhaných (nebo jakkoli jinak nasportovaných) hodin a kilometrů co nejvíce a hodin strávených přemýšlením nad tím, zda jít či nejít, co nejméně :)
