Jak to končí, když se skončí…s vrcholovým sportem

Rodiče mi vždycky vštěpovali, že jsem studijní typ a v podstatě mě nikdy nenapadlo, že bych po maturitě nešla na vysokou školu a stala se třeba kadeřnicí, popelářem nebo právě třeba i profesionálním sportovcem.

Notoricky známý síťový graf z Básníků jsem sice nikdy narýsovaný neměla, ale plán zněl prostě vždycky jasně: Osmileté gymnázium, maturita, vysoká škola, jeden titul, druhý titul a já nevím kolik ještě dalších titulů, dobře se vdát, mít dvě děti (samozřejmě holku a kluka), slušnou práci a pak se uvidí… To, že ve svých asi šestnácti letech zabřednu do světla vrcholového sportu se mi do plánu úplně nehodilo, takže jsem to vždycky brala jako vedlejší záležitost, která v určitý čas prostě musí skončit.

Ze začátku šlo vše přesně podle plánu. Po maturitě na vysokou školu, která byla na první pokus sice omyl, takže za rok na jinou vysokou školu, ale pořád všechno jelo jako na drátkách. I ten vlak na vedlejší koleji pořád frčel se mnou.  Jen se sem tam stalo, že se moje naplánované koleje vyměnily a lyžování pro mě postupně znamenalo víc a víc. V tu chvíli jsem se trochu lekla představy, že se ve třiceti proberu jen s maturitou a dvěma roky vysoké školy, budu jezdit někde uprostřed startovního pole, a nic z toho. Vlak by mi už ujel…

Proto jsem se jednou ráno probudila a řekla jsem si „Dost!“ Tohle už dělat nechci a nebudu, stejně mě to nikdy živit nebude a na světě je přeci tolik úžasných věcí, co můžu dělat. Začnu si užívat studentského života. A toho volného času co najednou budu mít! Paráda. V tu chvíli to byl dle mého názoru ten nejlepší nápad, co mě kdy napadl.

Dnes jsou to právě tři roky, co jsem venku z lyžařského kolotoče. Chybí mi. Někdy jsem ve stavu, kdy se mi stýská i po té hrozné letní dřině, dlouhých trénincích za jakéhokoli počasí, i nekonečných výjezdech na kolečkových lyžích po rozžhaveném asfaltu. Chybí mi podzimní čvachta v botách po brodění se bahnem v lese a neustále přítomná rýma, střídající se s kašlem. Nekonečné lyžování v mrazu a tmě na severu. Zmrzlé prsty na všech končetinách, omrzlé uši. Vstávání po poledním klidu…prostě všechno. Když už je opravdu hodně zle, zasteskne se mi i poranních rozcvičkách, které jsem bytostně nenáviděla a vyhýbala se jim jako čert kříži.

Jakmile přijde listopad, všichni lyžaři vyrazí na sever za sněhem a já musím zůstat doma a chodit do školy, tak každé ráno hypnotizuji nebe, jestli už náhodou nezačíná sněžit. Hned jak spadne na zem první sněhová vločka, začnou mě svrbět nohy a já už se nemůžu dočkat, až zase stoupnu na ta dvě úzká prkýnka a rozjedu se zasněženou krajinou.

Je to závislost. Jsem jako nějaká feťačka, se kterou cloumají abstinenční příznaky, dokud nevklouzne do lyžáků, nezaklapne vázání na lyžích a neoblékne startovní číslo.

Paradox je, že dokud člověk lyžuje a trénuje, tak se nemůže dočkat, až s tím konečně sekne, naskládá všechny lyže na půdu a minimálně pár let je neuvidí. Každý vrcholový sportovec  si nejspíš myslí: „Až s tímhle skončím, nechci to už nikdy vidět…“ Jedna z nejlživějších myšlenek většiny sportovců.

Já osobně jsem to tenkrát na jaře přesně takhle udělala. Všechny lyže jsem hezky uskladnila z dohledu a boty na běhání mě nechávaly naprosto chladnou. Po zhruba třech měsících, jsem už roupama nevěděla coby a běhat jsem nešla jen z principu, že jsem se na jaře zařekla. Uběhl další měsíc a já pořád dělala, že mě sportování pranic nebere. Pak jsem se šla jednou projít se psem do lesa. Jdu, jdu a najednou koukám a já běžím, běžím…ani nevím, jak se to stalo. Běžela jsem jako utržená z řetězu, že měl pes hodně co dělat, aby mi stačil. A kdo máte doma Jacka Russela tak víte, jak běhá.

Na druhou stranu musím přiznat, že znám několik sportovců, kteří skončili ze dne na den a v podstatě jim to nijak moc nevadí a nechybí. Jedním z nich je i můj manžel, který přijel z Olympiády a hned pár týdnů na to si sednul do kanceláře a v podstatě svůj život obrátil o 180 stupňů. Teď si jde sem tam zasportovat, ale že by mu to trhalo s nohama, když vidí někoho závodit, to se říct nedá. Nebo to aspoň zarputile tvrdí.

Já teď už vím, že bez sportu asi moc existovat nedokážu, takže běhám a lyžuju, kdy se mi zachce (nebo spíš kdy najdu čas), ale ať jsem z toho kolotoče chtěla vyskočit sebevíc, stejně mě při každé příležitosti zase vcucne zpátky.

Proto vy všichni, kdo se ještě motáte ve vrcholovém a vlastně i nevrcholovém sportu, užívejte každého dne té dřiny, protože to jednou bude muset skončit a věřte, bude vám to chybět…:)