Určitě se Vám už někdy stalo, že jste šli do supermarketu třeba jen pro máslo a najednou jste stáli u pokladny a vyndávali z košíku spoustu dalších věcí. Byly přeci v akci, tak by byl hřích je tam nechat, nebo jste na ně prostě najednou dostali hroznou chuť. Není divu, že jste pak v zápalu boje zapomněli na to máslo.
Nakupování nepatří k mým nejoblíbenějším činnostem, ale něco jíst musím, takže mě to taky nemine.
Nacpu pětikorunu do košíku a můžu vyrazit na výpravu do jámy lvové. Hned po průchodu „lítačkama na košíky“ mě praští do očí gigantické žlutočervené cedule AKCE. Paštiky za pár kaček, hned vedle řada šamponů proti lupům a završí to celý regál plný Kinderněco sladkostí.
Ve vedlejší polici se krčí poslední plechovka zlevněné kukuřice, o kterou se přetahují dvě starší paní. Čekám, jestli se začnou prát či nikoliv. Nakonec kukuřice putuje k té, která je pouze o jedné francouzské holi, ta druhá má dvě a s tím se opravdu moc bojovat nedá. Kvůli kvalitní kukuřici za 13,90 končí veškerá solidarita, i mezi důchodci.
Kousek dál se hromadí podezřele moc lidí. Že by se tu něco rozdávalo zdarma? Aaaa, balení šesti dvoulitrových CocaCol za pouhých 18 korun kus. Člověk by byl blázen, kdyby to nekoupil.
V oblasti ovoce a zeleniny je podstatně méně lidí než kolem regálu s Colou. Po chvilce přebírání najdu pár ucházejících mandarinek, ulovím si jeden nažloutlý banán a pokusím se najít několik co nejméně zelených rajčat. Kolem mě a zeleniny se prořítí obtloustlý pán a v košíku má těžce vybojovaný karton zlevněných paštik.
Při čekání fronty u lahůdek přichází chvíle na mou nemoc z (budoucího) povolání. Nedá mi to a koukám lidem do košíků. Je neuvěřitelné co a jaká kvanta jsou lidé schopni nakoupit. Jednou se neudržím a zeptám se, proč kupují dětem slazené obarvené mléko zahuštěné škrobem, s lentilkami navrchu, co má s jogurtem společný jen tvar kelímku? Asi kvůli té samolepce pod víčkem.
Už jsem skoro na řadě. Nějaký pán přede mnou si právě řekl o půl kila gothaje. Kouknu do jeho košíku. Má tam asi dvacet rohlíků. Asi menší sváča.
K pokladnám jdu mezi regály se sladkostmi. Snažím se seč můžu plnit vlastní předsevzetí a nekoupit si další tabulku čokolády, když mě najednou ze soustředění vytrhne ječící dítě. Sedí v košíku, v jedné ruce urputně svírá rohlík a druhou rukou se sápe po kindervajíčku. Jeho maminka ho úspěšně ignoruje a dál si v klidu a pohodě vybírá mezi čokoládou bez oříšků nebo s nimi.
Děcko už se opravdu nebezpečně nahýbá přes okraj košíku. Ještě že v něm jsou dvě šestibalení Coly, jinak by se už dávno převrhl. Maminka má buď nervy ze železa nebo je hluchá. Jít nakupovat s malým dítětem je jedna z mých nočních můr a klobouk dolů všem maminkám, které to denně absolvují.
Konečně se dostávám k placení. Z celého nakupování lehce propadám trudomyslnosti s tím, že jednou budu mít opravdu hodně práce. Pak se ohlédnu za sebe a zjistím, že to možná nebude tak zlé. Stojí za mnou pán v letech, vypadá na první pohled úplně obyčejně. Z košíku pak vyndá uzeného lososa, salát, celozrnný rohlík a malou lahvičku s jablečným džusem. Skoro mám chuť ho pochválit.
Já už si bohužel nepamatuji doby, kdy se pro maso chodilo k řezníkovi, pro zeleninu k zelináři a pro chleba do pekárny. V dnešní době super a hypermarketů, kdy najdeme na jednom místě všechno, od okurek až po mikrovlnku, by mělo být nakupování možná o něco jednodušší. Nebo snad ne?
