Minulé úterý jsem si opět po delší době uvědomila, že maminka má (téměř) vždycky pravdu. Když mi neustále a pořád opakuje: „Nedávej si tu peněženku do přední kapsy batohu, jednou o ní přijdeš.“ Já ale byla vždycky stejně nepoučitelná jako Jaromír, kterému kamarádi říkali: „To neděláš dobře Jaromíre, že strkáš ty vypálený sirky zpátky do krabičky.“ Stejně jako Jaromírovi shořely sirky v kapse, tak i já jsem (naštěstí jen málem) přišla o peněženku.
Od té doby, co jsem se kvůli studiu přesídlila z Prahy do Brna, se mě skoro každý ptá: „Tak jak se ti líbí v Brně?“
Brno je úžasné město. Oproti Praze je to téměř ráj na zemi – méně lidí, méně shonu, žádné metro.
Někdy mám pocit, že je v Brně asi čtvrtina lidí, co v Praze. Ještě se mi nestalo, že bych někam spěchala a musela se u toho prodírat mrakama turistů. Svoboďák při Vánočních trzích nebyl tak plný, jako je Staromák ve všední den. Nevytáčí mě lidi stojící vlevo na eskalátoru, protože eskalátory jsou v Brně naštěstí jen málokde.
V Praze jsem si nezvykla za čtyři roky. V Brně jsem si zvykla asi za 14 dnů. Jen to nářečí mi místy ještě přijde legrační, protože jak všichni Brňáci vijou, jezdí se šalinou, nikoli tramvají. Takže není divu, že poté, co poprosím paní za okýnkem o studentskou „lítačku“ na MHD, na mě dotyčná kouká jako péro z gauče. Ona prodává jenom „šalinkarty“.
V euforii z nového města, které se někdy zdá jako větší vesnice, jsem úplně zapomněla na to, abych si dávala pozor na svoje věci a lidi kolem sebe. Zlodějíčci a kapsáři se totiž opravdu najdou úplně všude.
Podchod pod Hlavním nádražím je nejspíš jedno z nejlidnatějších a v noci i nejděsivějších míst v Brně. Do úterý jsem žila v poněkud naivní představě, že za bílého dne je to v pohodě, že se tam přece nemůže nic stát, když je všude kolem tolik lidí. No jo, blondýna…
Vystoupím z šaliny osmičky a spěchám na autobusák. Sejdu schody do podchodu, když mi najednou zvoní telefon. Mamka. Vezmu to a jako vždy musíme vyřešit něco strašně neodkladného. Míjím malou skupinku těch „méně přizpůsobivých občanů“ naší Republiky, ale nechovají se nijak nezvykle. Sotva je registruju.
Už téměř vycházím z podchodu, telefon pořád u ucha. Když najednou slyším nějaké kovové cinkání hrozně blízko za mnou. Instinktivně se otočím a těsně za mnou stojí tři mladé holky z té skupinky dole a vypadají děsně překvapeně. Oči vykulené navrch hlavy a chvilinku to vypadá, jako bych zakřičela „Štronso!“ Během další pikosekundy se ale otočí a zdrhají pryč.
V první chvíli mě napadá jen to, že mi asi chtěly vzít telefon z ruky a utéct. Celkem se mi ulevilo. „To mám ale dneska kliku.“ Ty tři vůbec nevypadaly podezřele. Byly hezky oblečené, v uších obří kruhy, spousta korálů a řetízků na krku, hodně nalíčené, ale zloděje jsem si vždycky představovala trochu jinak.
Pokračuju dál k autobusu, když mě najednou doběhne nějaký pán. Sotva popadá dech a snaží se ze sebe něco vykuckat. „Ty tři se vám hrabaly v batohu, podívejte se, jestli tam máte všechno, jinak zavolám Policii.“
Cože? Ony mi vlezly do batohu? Jak to, že jsem si toho nevšimla, vždyť mám všechny kapsy na zip?! Nechce se mi tomu uvěřit, ale jakmile batoh sundám ze zad, všimnu si rozepnutých dvou kapes. Včetně té přední, ve které nosím peněženku.
Naštěstí jsem se ale otočila dřív, než mi jí stihly vytáhnout ven.
Vzpomněla jsem si hned, jak mamčinu radu většinou odbudu slovy „Dyť je na tý kapse zip, kdo by se tam hrabal.“
Z této mojí zkušenosti jsem si každopádně odnesla dvě ponaučení:
Poslouchat mamku se vyplatí, protože má nejspíš opravdu vždycky pravdu a pokud budu chtít někdy někoho okrást, určitě si na sebe nepověsím polovinu klenotnictví.
