Mužské spiknutí aneb žena ženě kočkou. Existuje ženská solidarita?

Vždy, když slyším o diskriminaci žen, mám takový nepatřičný pocit. Můj první šéf mi sice kdysi dávno řekl, že s dlouhými vlasy nikdy žádnou kariéru neudělám (myslel to dobře, jako otcovskou radu do života),

... já se však ani s drdolem či dlouhým culíkem nikdy diskriminována necítila. To hlasité provolávání a snaha o zavedení kvót pro ženy na řídících funkcích – je to celé jaksi nedůstojné. Ženy žádné kvóty nepotřebují, jsou přeci schopné prosadit se za normálních podmínek!

Na druhé straně, objektivní pohled na statistiky je docela tristní. Přestože ženy u nás tvoří více než polovinu vysokoškolsky vzdělaných osob, jejich zastoupení ve vedení největších společností je nižší než 10 procent. Například v představenstvu ČEZ je 5 mužů a 1 žena, v představenstvu Škoda Auto je 7 mužů a 0 žen. Slyším dobře, jak někdo namítá, že to jsou technická odvětví, kde je žen jaksi přirozeně méně?

Dobrá, pojďme tedy do „lehčích“ oborů: v radě České národní banky je 7 mužů a 0 žen (i když bankovnictví je právě jedním z oborů, který zaměstnává mnoho žen), ve vedení České televize je 7 mužů a 1 žena a v České poště je mezi řediteli 10 mužů a 2 ženy.

Řeknu vám, žádná sláva.

Jasně, vysvětlení je mnoho: ženy o funkce vlastně nestojí, ztrácejí kvalifikaci, protože se musejí věnovat dětem a rodině, nemají proto tolik zkušeností, nejsou tak průbojné a schopné, bla bla bla. Nikdo se ale nezabýval jednou věcí, která mužům v kariéře výrazně pomáhá a která ženám naopak obecně chybí: spolupráce a vzájemná podpora v profesním růstu.

Sama jsem to nedávno viděla na globální úrovni v naší firmě: nový ředitel převzal otěže a docela rychle vyměnil nejbližší vedení za své věrné. Všichni chápou, že chce mít lidi, které zná a kterým důvěřuje. Ale proč to musí zrovna být spolužák ze studií, partner z bývalé firmy nebo kamarád horolezec?

Tak trochu to připomíná vlčí smečku, která úspěšně dohnala kořist a teď trhá a hoduje, dokud to jde.

Neznám přitom jedinou ženu ve vrcholovém vedení, která by udělala totéž. Většinou se naopak ženy manažerky snaží zapadnout do světa testosteronů, na svoje ženství moc neupozorňovat a příležitosti pro jiné ženy často spíše omezují. Přivést do firmy kámošku ze spinningu nebo sousedku, se kterou chodím do kavárny, by přeci bylo vrcholně neprofesionální! Má to svůj důvod: když jsou v sedmičlenném představenstvu dvě, tři ženy, těžko jich tam může přijít o hodně více – v logice kus za kus je každá další žena nepřípustnou konkurencí.

Ženská solidarita samozřejmě existuje – v kavárně, na facebooku, po telefonu, tam všude žena ženě ráda nabídne laskavé ucho, poradí, utěší... Při překročení pracovního prahu jdou však všechny ohledy stranou a každá z nás bojuje jen sama za sebe. Proč??

Nedávno jsem o tom mluvila s kolegyní ze Švédska, země, která rovnoprávnost praktikuje až paranoidně. I ona však měla, i když skrytěji, podobnou zkušenost.

Nechala jsem to běžet někde na pozadí jako nevyřešenou otázku: proč ženská solidarita nefunguje i při zajišťování obživy? Proč se ženy v kariéře navzájem nepodporují jako mnohem úspěšnější mužská smečka?

Odpověď přišla, odkud bych ji vůbec nečekala: v článku jednoho populárně-vědeckého časopisu o rozdílech při domestikaci psů a koček.

Skupinový (vlčí a psí) život přináší mnoho výhod nejen při ochraně, ale také při obživě: smečka vlků dokáže ukořistit mnohem větší zvíře, než na jaké by si troufnul jednotlivec. Všichni zástupci kočkovitých šelem kromě lvů však odjakživa dávají přednost samotářskému životu. Na rozdíl od psovitých šelem totiž svou kořist neštvou, ale snaží se k ní nepozorovaně dostat co nejblíž a teprve když mají jistotu úspěchu, bleskurychle zaútočí. Vysvětlení je prosté: kočka neloví ve smečkách proto, že cílí na malou kořist a nevyplatí se jí o úlovek dělit! Porce, která by totiž připadla na další jedince, by byla nedostačující. A to je jádro problému: příliš malá kořist.

Dokud tedy my ženy budeme sólistky, budeme se muset spokojit s malou kořistí. Úlovkem, který vlčí smečce nestojí za námahu. Jestli chceme něco víc, nezbývá, než překonat genetickou zátěž posledních pár tisíciletí, změnit způsob lovu a spojit síly pro spolupráci.

Jen jedna věc mi dělá starost: až se ze všech koček světa stanou vlci, kdo bude chytat myši??