Proč nejsme na konci krize?

Příčina krize je jednoduchá, socialistický finanční systém v čele se systémem úvěrování z částečných rezerv. Samozřejmě se můžeme bavit o stovkách doprovodných příčin, z nichž ovšem žádná by nenapomohla prohlubování krize nebýt úvěrového katalyzátoru. Slova o konci krize jsou opravdu směšná. O to více, že tento názor zastávají i lidé tvářící se jako světoví ekonomové. Než pochopíme, proč krize opravdu není u svého konce, podívejme se na průběh samotné krize a faktory, jež předcházeli té klesající exponenciále, která prezentuje hospodářský růst resp. propad. Krizi předcházel masivní nárůst cen rodinných domů v USA.

Původní článek ze 3.2.2010 na libertas-blog

Je přirozeným jevem, že expansivní monetární politika vyvolává tlak na neustálé snižování úrokové miry. To způsobuje zlevnění peněz, v případě USA hlavně hypoték. Před rokem 2007 byly hypotéky v USA tak levné, že se nevyplatilo peníze držet na svých účtech a každý, kdo si nepořídil hypotéku na dům, de facto prodělal. Z domu se stala bezriziková investice. Poptávka po bezrizikové investici je přímo úměrná uvědomění si její bezrizikovosti trhem. Tedy exponenciálně stoupá a tak jako stoupal počet kreditovaných úvěrů, tak stoupala poptávka, která hnala ceny poptávaného zboží, tedy domů vysoko nahoru. To byla jen voda na mlýn zpětně se zvyšující poptávce po levném úvěru. Je to začarovaný kruh nekontrolovaného růstu cen. V roce 2007 se trh USA začal nasycovat a ekonomika přestala emitovat peníze na splácení stávajících dluhů. To začalo vest k osobním i firemním krachům. Peníze začaly mířit na splácení dluhů, což způsobilo snížení spotřeby, zisků amerických firem, snížení mezd, a zpětně k nedostatku peněz na splacení dluhů. Ve spojitosti s částečně krytými rezervami tedy přestali mít peníze i lidé, kteří dosud drželi své rozpočty vyrovnané, a v naivní představě bezpečnosti nechaly své peníze ležet v bankách. Banky však peníze skrze dlužníky investovali do rodiných domů, čímž okradli své vkladatele.

Pokud jsou peníze investovány v rodinných domech, proč nejsou domy jednoduše zabaveny, a bilance bank není vyrovnaná? Protože tyto peníze již nejsou ani v těch domech. Masivní propad ekonomiky, i přes nulové úrokové míry způsobil pokles úvěrovaných peněz a tedy nižší poptávku po nemovitostech. Ceny nemovitostí se začaly propadat a společně s domy zabavenými bankami, které se dostaly na trh a způsobili tak ještě větší konkurenci na straně nabídky, se začaly ceny propadat ještě rychleji. Proč se ceny domů začaly propadat tak masivně v tak krátkém období? Důležitější je spíše se zeptat, jak si mohly banky dovolit úvěrovat tolik levných peněz? Banky totiž v reálu nenesou za své činy žádnou odpovědnost.Jejich provázanost s ekonomikou je tak velká, že jejich činy budou vždy kryty veřejným sektorem. Bankovní sektor není stejný jako ostatní. Je úzce spojen se státem, protože produkuje státní platidlo, jež je nucen pod pohrůžkou trestu každý na území daného státu používat. Jejich činy a přešlapy mají tedy zásadní dopady na celou ekonomiku státu, a proto si stát nikdy nedovolí nechat bankovní sektor padnout, pokud to není naprosto nevyhnutelné. Socialistická nemožnost reálné kalkulace investic se tak přenesla z bankovního sektoru na trh s nemovitostmi, proto rizikovost investic přehlédl i trh, který nemá se státem vlastně nic společného. Ztrátovost se začala projevovat až v momentě, kdy se trh s nemovitostmi odpoutal od bankovního sektoru a primární prodej domů se přesunul z výstavby financované hypotékami do oblasti prodeje již existujících nemovitostí a tak zastavil nekontrolovaný růst cen nemovitostí. Ztrátovost investic se pak rovná rozdílu dnešní ceny domů s cenou na konci roku 2007.
Klienti bank se nedobrovolně stali investory výstavby rodinných domů a společně s bankami prodělali miliardy dolarů, bankovní systém se začal podle předpokladů hroutit a stát samozřejmě zasáhl. Barrack Obama vynaložil na "záchranu"ekonomiky přes 1,5 bilionu dolarů, z nichž většina padla na koupi toxických aktiv, tedy nelikvidních úvěrů. Stát tak splatil závazky za dlužníky a ochránil peníze naivních vkladatelů. Lidem zůstaly peníze na účtech a ekonomika se mohla začít opět hýbat nebo alespoň přestat propadat. 
Řeší toto ovšem problém jedné z nejztrátovějších investic všech dob? Je snad toto důkazem oživení ekonomiky? Určitě ne. Je nutné si uvědomit, proč se ekonomika začala hýbat. Privátní sektor je to, co vytváří hodnoty a přesunutí dluhu na státní bedra jen krizi oddálí. Státní peníze napomohly zvýšit likviditu bank a vkladatelů a oživit úvěrový trh. Celý proces postupně znovu startuje a jednou opět selže. Jako dnes. Ovšem s jedním velkým rozdílem. Dnes má problém se splácením dluhu jen privátní sektor, za pár let to ovšem nebude jen on, ale i státní sektor, který na sebe převzal část závazků privátního. Co se stane, až bude muset USA mořit dnes vzniklý stání dluh? Zvýší daně, tím sníží likviditu privátního sektoru a uvrhne ho opět do stejných problémů, případně jeho problémy ještě zesílí. S tím rozdílem, že už nebude nikdo, kdo by mu mohl pomoci. Problémy privátního sektoru se přenesou na stát ve formě nižších příjmů, což se odrazí na likviditě státu a přijde buď bankrot, nebo razantní ořezání státních výdajů a snížení životní úrovně. Snižování úrovně napomohou i problémy privátního sektoru, tedy krach soukromých penzijních fondů, pojišťoven a bank.
Je nutné si uvědomit, že se dnes nemůžeme dostávat z krize, protože v žádné nejsme. Ekonomický růst posledních let byl uměle vyvolaný novými penězi. A to se stále děje. Pokud je někde vidět pokles ekonomického růstu, jistě to nelze nazvat recesí či depresí, ale racionalizací světové ekonomiky. Že mají trhy snahu dostat se z té iluze do reálných čísel je pro nás do budoucna jen dobře. Naopak, že se politici snaží tyto tendence zakrýt jejich oddalováním je špatně. Dnešní pokles tedy nelze nazvat recesí proto, že se tak neděje kvůli reálnému poklesu výkonnosti ekonomik, ale kvůli jejich sníženému dopování skrze zvyšování peněžní nabídky. Z dluhů, kvůli kterým vznikla krize, se nesplatila ani koruna a jejich výše pořád stoupá. Jestliže stát splatil dluhy a úroky privátního sektoru dluhem, pak nebude za pár let splácet jen dnešní dluhy, ale v podstatě dnešní dluhy s úroky, úroky z toho všeho a dluhy které samozřejmě ještě vzniknou. Do recese se dostaneme až tehdy, kdy se ekonomika propadne kvůli snížené spotřebě způsobené ne poklesem množství vydaných úvěrů, ale směřováním peněz na moření dluhů na úkor spotřeby.
Problém krize ovšem není jen v poskytování hypoték. Tím dalším, co vedlo finanční trh a obecně hospodářství do ztráty je padesát let trvající deficit mezi tím, kolik západní civilizace spotřebuje a kolik reálně vyprodukuje. Vždyť Evropa a USA společně spotřebovávají přez 60% světových zdrojů, přičemž tvoří necelých 12% světové populace. Nejsme soběstační v získávání zdrojů, ale naopak jsme na importu zdrojů silně závislí. Je ovšem třeba si uvědomit, že svět nám bude poskytovat zdroje jen do té doby, dokud jim za ně nabídneme adekvátní hodnotu. Tatam jsou ty doby, kdy svět obdivoval západní zboží a okázale ho platil svými přirodními zdroji. Dnes se to neděje. Dnes se za zdroje platí něco jiného a není to americký dolar. Americký dolar je jen papírek, který nikdo nepřijme, dokud si nebude jist, že ze něj nedostane hodnotu. A tou hodnotou již není lidská práce, nýbrž zdroje, nemovitosti a výzkum. Západní svět odprodává zdroje, aby byl schopen splatit jejich spotřebu. To nemůže fungovat. 
Američané měli jedinečnou příležitost nechat padnout soukromý sektor a tím devalvovat cenu práce amerického obyvatelstva. Neučinili tak. To co udělal prezident Obama je naprosto neodpustitelné. Amerika a Evropa se postupně rozprodávají. Korporace přesouvají výrobu do Číny, kde ostatně dosahují nejvyšších zisků. Voltz-wagen, jediná automobilka ve slušném zisku otevřela v Číně již pátou továrnu a za co ji postavila? Za Evropské šrotovné... Ne, to je trochu nadsazené, pravdou totiž je, že VW dosahuje enormních zisků přímo na čínském trhu. Evropu vůbec nepotřebuje a to se děje i v případě ostatních firem jak v evropě tak v americe. Brzo se stane, že již nebude nic, co bychom mohli výměnou za světové zdroje poskytnout. Potřebujeme snížit cenu práce, devalvovat ji a učinit ji konkurenceschopnou na světovém trhu. 
To je se současným sociálním aparátem nemožné. Prezident Obama měl tu šanci to změnit. Kdyby amerika devalvovala cenu své práce, korporace by přestali odcházet na východ a výroba by se mohla globálně stabilizovat stejně jako finanční trhy. Pokud ovšem přesunete dluhovou odpovědnost na státní bedra, devalvujete tím cenu státních dluhopisů, zvýšíte úrokové sazby a urychlíte krach státu. Tedy zkrachuje to tak jako tak, jen déle a silněji. To, co se poté pravděpodobně stane bude přechod z dolaru na novou americkou měnu, Amero. Tedy okradení celého světa o úspor a rezervy. Vždyť jen EURO je kryto dolarem z 80%. Stejně tak drží dolarové rezervy o hodnotě 2bil Čína, Německo vykazuje roční přebytek zahraničního obchodu 230mld dolarů a značné úspory drží Saudská arabie, která obchoduje světovou měnu za zdroje. Tito všichni budou měnovou reformou okradeni, a to povede ke zvýšenému napětí mezi USA a světem. Svět stojí teprve na pokraji krize, kterou bude muset vyřešit, ne ani tak finanční jako spíš morální ...