Hmm porad me jeste muj nick funguje,

jak jeto mozne "dolch?" Sis to udani rozmyslel a nebo pouze nepochodil?

Autorovi karma.

Take jsem zazil neco podobneho a jeto jako ztratit clena rodiny!Ten pes se mnou prolezl celou USA a byl i v Evrope!

Re: Autorovi karma.

A zpátky domů za Ural už se s tebou nedostal, co?

Dolch nema rad ani pejsky?

Tak tim se vse vysvetluje!!

Re: Dolch nema rad ani pejsky?

Teda ty ses nám nějak rozněžnil

pro dolcha

Jako pokus o vtip...dejme tomu : - )))), jinak děti mám dvě a stejně zbylo dost lásky aj pro hafy...zkus to taky....

Re: pro dolcha

To byl opravdu jenom "hustej" vtip. I když, něco pravdy na tom je, ne? Bydlíme v paneláku, tak nechcem zvířátka trápit. Samosebou, že děti by chtěly všechno od surikaty po slona. Ale někdo musí mít rozum za ně.

.. no a na závěr....

Pokud Vám umře psí kamarád, nebraňte se dalšímu štěňátku. Já si tenkrát říkala, že Baruška by chtěla, aby se u mne měl dobře další pejsek. Nešlo jen o to, vyplnit to prázdné místo po ní, ale už jsem věděla, že chovat psa je pro mne něčím zcela přirozeným, uměla jsem to s nimi, tak proč to nevyužít jako šanci postarat se o šťastný život dalšího hafa. je to prostě+ o tom, že kolik lásky rozdáme, o tolik jsme bohatší. A to platí pro tvory lidské, stejně jako pro tvory zvířecí, nemyslíte?

..a tak ze smutku k hafí smečce....

A vzhledem k tomu, že se očekává moje přesídlení pryč z paneláku do místa s velkým dvorem, byla jsem z toho přílivu hafstva celkem v pohodě. Zcela zkušebně jsme tak trochu bydleli venku s kníračem Merlinkem dogovou Natynkou v našem domečku d jara do podzimu. Vůbec netuším, jak se to dvouleté Natynce povedlo, ale patrně znásilnila sedmiměsíčního Merlinka a narodilo se nám devět krásných štěňátek. Následoval návrat do paneláku se 13 hafíky a kojení a krmení a dva měsíce rodičovské péče. Jasně, že jedno štěňátko nám nějak zůstalůo a já si říkala, no 4 nebo 5, na jaře se postěhujeme, to je v pohodě. Bylo asi měsíc, pak se k nám zatoulala další beaglová, desetiměsíční Peginka a jasně, že taky zcela náhodou a omylem......ale slibuju, že tohle je poslední hafík. Dvůr máme sice obrovský, ale stěhuje se tam kamarádka se mnou, má svého hafíka a jedno naše štěňátko, 8 hafíků bude tak akorát

Pořiďte si dítě

to vás s velkou pravděpodobností přežije

.. a pokračování

Celý život měla epileptické záchvaty, ale nedali bychom ji nikomu ani za svět. Tak a bylo smutno. Kamarád, tedy dnes říkám spíš rádoby kamarád, se nemohl na moje smutnění dívat a prostě mi pořídil hafa, taky holčičku. Jen mne zapomněl upozornit, že beagle je zcela speciální rasa. Nenajdu nic, co by nikdy nevyvedla, dnes jsou jí čtyři roky, je trošku přepapaná, ale ďábla v těle má pořád. Nikdy mi nenahradila ani Barušku, ani Dášenku, ale hodně mi pomohla se dostat ze stýskání za nimi.

A teď, proč o tom všem vlastně píšu. Miluju zvířátka všechna, pejsky tuplem, ale nějak se mi to vymklo z ruky. Po odchodu Dášenky přibyla nějak čínská naháčová chocholatá Bublinka, pak si nějak pořídil synek německou dogu Natynku a přítel velkého černého knírače Merlinka. Stokrát a jednou jsem si říkala, jak jim rozdělovat lásku, aby měli všichni dost? Ale jde to, pokaždé se najde čas vždy nějak jen pro toho jednoho hafíka.

o hafících, smutku a radostech

Nikdo není imunní, tedy pokud opravdu k hafům tíhne. Měla jsem dva, střední kníračku Barušku, ta se ke mne dostala na cestě za utracením. Byla jako štěně bitá a ty jizvy jí pak zůstaly po celý život. Chovatel ji sice odebral zlému pánovi, ale ona si ani u něj nedokázala poradit se strachem, vyjížděla po každém a zle. Takže její uspání se zdálo jediným řešením. Nějak se ale po cestě na veterinu zatoulali k nám a ode mne už Baruška neodešla. Jen trvalo ještě rok a půl, kdy si našla opět svůj klid a důvěru v lidi, tedy aspoň v naši rodinu. Po čase k ní přibyla mopsová Dášenka a byla to dvojka k pohledání. Barušku jsme měli do jejich 18 let, byla úžasným kamarádem a slzy mám v očích i teď, milovala jsem ji moc, ona je někde v psím nebi, ale ta láska k ní mi zůstala na věky. Dášenka nám odešla v patnácti letech, jen si tak usnula a prostě už nebyla.

Šarik mi umřel v roce 2006

nedočkal se svých 15 tých narozenin..a to prázdno a slzyčky a smutek..to je tu pořád...sice mám teď kočku, občas zírám, že dělá podobné věci jako ON, děsně ráda a dlouho aportuje, povídá si a loudí v kuchyni...ohrnuje nos (stejně jako on) nad vločkami...a vítá mne, i když jdu jen vynést koš....někdy mi ho připomene tolik, že mi vhrknou slzy a srdce se sevře....Děkuju, za Váš článek,alespoň vím, že se nestejská jen mě....