Postoj k nezaměstnaným se v posledních letech velmi změnil. Začalo to nástupem Topolánkovy vlády. V této době se začal měnit postoj zaměstnavatelů k zaměstnancům, nadřízených k podřízeným, zaměstnaných k nezaměstnaným. Ještě nikomu se před tím nepodařilo tak rozeštvat občany mezi sebou. Žurnalistům hlavních médií se podařilo dát lidem nálepky. Dle jejich dělení, se společnost skládá z podnikatelů, zaměstnaných a nezaměstnaných.
Nejhorší nálepku mají nezaměstnaní. Společnost začala přechod z jedné skupiny do druhé chápat jako změnu osobnosti dotčeného člověka. Proto dnes nejvíce trpí ztrátou zaměstnání manažeři pravicového smýšlení. Médiím a politikům se podařilo vytvořit obraz nezaměstnanosti jako dlouhé bohatě placené dovolené financované státem.
V této atmosféře se objevují velmi často názory prostých občanů, které vyjadřují přesvědčení o neúnosnosti tohoto jevu. Vlivem mediální masáže se však domnívají, že nezaměstnaní nepracují z důvodu lenosti. Nikdo jim neřekne, že se dramaticky snížil počet volných pracovních míst. Je obvyklé, že se na jedno uvolněné místo hlásí 20 – 50 zájemců. Evidence úřadů práce se stává za této situace pouze formalitou, protože jejich databáze volných pracovních míst se povážlivě ztenčily. Nemohou tedy za této situace ani účinně zasáhnout v případech zjevné či skryté diskriminace z důvodu pohlaví nebo věku uchazečů o práci.
Zaměstnavatelé si uvědomují tento tlak plynoucí z převisu nabídky nad poptávkou a začali uplatňovat požadavky na své zaměstnance upřednostňující vysoký výkon a nemají zájem o člověka schopného širokého rozhledu. Takovým požadavků dobře vyhovují pracovníci ve věku 25-35 let. Po překročení tohoto limitu se stávají dle názoru zaměstnavatelů neefektivní a velmi často se jich pod různými záminkami zbavují.
Nikdo neřekne, že nezaměstnaný člověk potřebuje ke svému životu rodinu. Že je to rodina a nikoliv stát, kdo těmto lidem pomáhá žít důstojným životem, kdo jim poskytuje domov, živobytí a lásku. Rodina, která je ochotná se uskromnit spolu s nezaměstnaným členem a postarat se o něho, ho drží nad vodou. To s proklamovaným individualismem nejde dohromady. Neustále narážím na názor, že nezaměstnaný člověk sedí doma a nemá co dělat. Je to stejné, jako si kdysi každý muž myslel, že žena na mateřské se opaluje na zahradě a občas mrkne do postýlky.
Zeptejte se živnostníků, zda ještě provozují živnost nebo spíše živoří. Zeptejte se zaměstnaných občanů a drobných podnikatelů, proč nevyužívají služeb například pro chod domácnosti, proč každý podnikatel nemá doma hospodyni, chůvu k dětem, zahradníka nebo domovníka? Pokud se budou s vámi ochotni bavit na dané téma, tak se pravděpodobně dozvíte, že si na tyto služby nejsou schopni vydělat. Tak tomu bylo i v době konjunktury, protože nedostatek finančních prostředků v blízké minulosti i současnosti neumožňuje, aby si lidé mohli dovolit hradit si domácí práce nebo přímo hospodyni, tak jak to bylo v kapitalismu minulého století samozřejmostí, stejně jako je to samozřejmostí ve vyspělých zemích EU.
Tento stav určitě souvisí s politikou vlád ČR od r. 1989, kdy se tyto snažily držet na nízké úrovni cenu práce. Místo toho, aby podporovaly rozvoj výrob s vysokou přidanou hodnotou, tak se zmohly pouze na přilákání jednoduchých montoven s malými požadavky na kvalifikaci a tím pádem i na poskytované mzdy.
O závisti a nenávisti si může zvídavý čtenář přečíst v daleko obsáhlejší podobě v článku Věry Říhové ZDE. Moje glosa je spíše úvodem do této oblasti.
