Za 24 let jsme ještě nepochopili?

Naše země prožívá v těchto dnech jednu z největších krizí v novodobé historii. O demokracii v Česku se nyní pouze hovoří, ale ona vlastně neexistuje. Ve skutečnosti nemůže fungovat, když účast občanů na politice se omezuje pouze na volby a je prokazatelně nižší než tomu bylo za První republiky. Dá se tedy konstatovat, že jsme dosud nepřekonali v politickém rozhledu naše pradědy.

Proč jsou nyní občané nespokojení s politickými stranami, když sami nepřiloží ruku k dílu? Jak jsem již uvedl ve svém předchozím blogu, tak i pidistrany s členskou základnou několika stovek členů jsou silně ohroženy korupcí a velkými sponzory. Pro své zviditelnění u občanů se za současného diskriminačního přístupu do veřejnoprávních médií neparlamentní strany bez peněz neobejdou. Nemají možnost průběžně seznamovat občany s vyjádřeními k aktuálním politickým otázkám bez nutnosti platit za svá vystoupení jako komerční firmy za reklamu. Tak jim nezbývá než hledat soukromé investory (kulantně se jim říká „sponzoři“), kteří za své dary očekávají protislužby. Staré zavedené strany ("firmy")  dobře fungují již řadu let a přináší užitek svým akcionářům, kteří do nich investovali nemalé finance. 

Takzvaní slušní občané, kteří jsou verbálně nespokojeni se současným stavem politiky, do politických stran odmítají vstoupit s poukazem, že se jedná o subjekty, které sdružují mnoho kariéristů. Bez nich se však politická kultura kritizovaných stran nemůže zvýšit. Je přece zřejmé, že pokud se sejde jeden kariérista s deseti slušnými lidmi v jedné organizaci, tak nemá šanci na jejich podporu při svých rejdech.

Nyní je stále prostor pro všehoschopné politické herce s penězi od soukromých investorů, aby si kupovali voliče, kteří ještě neprohlédli jejich záměry, nesplnitelnými sliby. Je pak jedno, jestli se jmenují Ota, Petr, Tomio. 
 V naší ekonomice není základním problémem existence akcií na doručitele, ale spíše chybí zákon o prokázání původu majetku většího než například 5 milionů Kč. Pak by korupčníci nemohli tak snadno podplácet významné úředníky a v řadě případů i pracovníky soukromých firem (to jsou ty, které jako první vysoutěžily  zakázky u zadavatelů z veřejného sektoru) při soutěžích o účast na státních zakázkách.

Blogerovi Šimončíkovi nevadí, když panovaly pozoruhodné vztahy ve vládě, kdy nějaká úřednice spojená s předsedou mohla úkolovat vojenskou zpravodajskou službu při sledování jeho manželky, zda nemá nějakého milence. Jistě to vypovídá o morálním profilu blogera. Co však se dá říci na obranu předsedy vlády, který údajně o tomto pochybení věděl?

Šimončík zpochybňuje i schopnosti samotných občanů, kteří zvolili prezidenta. Je pravda, že změna Ústavy umožňující přímou volbu prezidenta byla šita horkou jehlou, ale co můžete čekat od absolventů práv z Plzně? Výsledkem je, že zde máme nečekaně prezidentský model vládnutí. Ústava je v současné podobě zcela nevyhovující, protože vůbec neřeší jasně řadu důležitých kroků, které by měly upravovat kompetence hlavy státu. Také jeho úloha v zahraniční politice je dle znění Ústavy v přímém rozporu se zodpovědností vlády. Kuriozitou je, že na to ČSSD Nečasovu koalici upozorňovala při příjímání změny Ústavy upravující přímou volbu prezidenta. Tato upozornění nebyla akceptována a tak je současný stav Ústavy i zodpovědností pravicových politiků, kteří nerozuměli.

Je tedy nyní zbytečné hořekovat nad tím, jak postupuje současný prezident při výkonu svého úřadu. Bez revize Ústavy se zcela jistě do budoucna neobejdeme. Po pravdě řečeno, nyní se to docela hodí, že může jmenovat vládu dle svých představ a nemusí se ohlížet na parlament. Pokud poslanci PSP ČR nepochopí, že jim nyní zbývá jediná možnost obrany – své rozpuštění, tak Zemanem jmenovaná vláda v pohodě doslouží do řádného termínu pro parlamentní volby.

Současná krize tedy není primárně způsobena jen selháním pravice, ale spíše je důsledkem nedospělosti občanů Česka, kteří by se rádi vezli v luxusním autě bez svého přičinění. Lepší politická práce politiků si žádá zapojení mnohem většího počtu občanů (bez nároku na přímou odměnu) do práce politických stran. Nepřímo se jim to vrátí v lepším fungování celého státu. Sázka na individualismus drtivé většině Čechů ke štěstí zcela určitě nepomůže. V hazardních hrách vyhrává obvykle jen pár jedinců, kteří se s vámi nepodělí.