Dne 14.6.2013 pozdě večer Bílý dům oznámil, že poskytne vojenskou pomoc povstalcům usilujícím o svržení prezidenta Bašára Asada. Není však jasné, kde bere tu odvahu vykonávat světového četníka a soudce bez jakéhokoliv pověření.
V neděli 16.6.2013 při své návštěvě Londýna se ruský prezident Putin při schůzce s předsedou britské vlády Cameronem vyjádřil zcela jasně, když odmítl snahy EU a USA na vytvoření bezletových zón v Sýrii a snahy dodat zbraně povstalcům. Dále výslovně uvedl: "Nemůžete popřít, že skutečně není potřeba podporovat lidi, kteří své nepřátele nejen zabíjejí, ale otevírají jejich těla a jedí jejich vnitřnosti před očima veřejnosti a před kamerami. Tyto lidi chcete podporovat?"
"Takové lidi chcete zásobovat zbraněmi? Pak to má asi málo společného s humanitárními hodnotami, které jsou v Evropě hlásány stovky let," snažil se Putin co nejvíce využít nedávného zveřejnění videosnímku, který na internet ukázal syrského povstaleckého bojovníka, jenž pojídal srdce zabitého vládního vojáka.
Ruský prezident však přesto uvedl, že vidí naději v mírové konferenci, která by se měla konat v červenci v Ženevě za účasti zástupců syrské vlády a povstalců.
Pokud však nedojde k dohodě, tak je Rusko připraveno splnit přinejmenším podepsané smlouvy o dodávce zbraní. Bude se jednat o (Stíhací letouny) MiG-29M, (protivzdušné systémy) S-300, Buk a Bastion. Kromě toho Syřané ještě potřebují (útočné pušky) Kalašnikovy, (reaktivní granátomety) RPG-7, (tanky) T-72, (kanónové houfnice) D-30, (mnohohlavňové granátomety) BM-21, (bitevní vrtulníky) Mi-24 a také munici pro to vše. Rusko toho má na skladě prakticky nekonečné množství, proto může dodávky poskytnout bezplatně, stejně je to třeba co nejdříve použít.
Na počátku syrské občanské války se dodávky takových zbraní jevily jako morálně nevhodné. Tehdy se ještě zdálo, že lid povstal proti diktátorovi. Dnes už to neplatí. "Revoluční" Libye, Turecko a arabské monarchie své dodávky opozici ničím neomezují a tím vylučují možnost mírového řešení. Tyto státy platí tyto zbraně výslovně proto, aby opozice bojovala až do konečného vítězství.
Kdyby značná část lidu Sýrie Asada nepodporovala, už by nebyl nejen v Damašku, ale ani mezi živými. Problém je v tom, že mezinárodní náboženská radikalizace wahhabitů dělá ze syrské války také potencionální nebezpečí rozpoutání války i pro Rusko, protože za povstalce se v Sýrii vydávají wahhábité, kteří z velké části ani nemají žádné osobní vazby na tento stát. Po případném vítězství by se tito extremisticky uvažující muslimové přemístili do Ruska, kde žijí početné skupiny muslimů. Tam by se pokusili rozpoutat občanskou válku pod záminkou, že Rusko utlačuje muslimy. Celosvětová wahhábitská internacionála je tedy jeho nejnebezpečnějším nepřítelem a každý, kdo proti ní bojuje, je jeho skutečným spojencem. Takže se ukazuje, že vláda Sýrie má přirozeného spojence i v Rusku.
Wahhábité mají a priori agresivní postoj vůči svým ideologickým protivníkům. Pro prosazení svých cílů fyzicky likvidují ty, kdo tvoří ideologické jádro protivníkovy strany. Je jim cizí dialog. Wahhábité neakceptují možnost mírové koexistence a dobrých vztahů mezi stoupenci islámu, křesťany a židy. Pro wahhábity je nepřípustná náboženská pluralita.
Báchorky zveřejňované v USA a EU o boji povstalců v Sýrii za demokracii může brát vážně jen zcela neinformovaný čtenář. Silná ideologická předpojatost Západu nedovoluje čelit faktům. Ještě absurdnější je chování Izraele, pro nějž je Asad mnohem menším zlem než opozice.
