Smutné konce pravdy a lásky po roce 1989 jsou stále realitou.

Předchozí generace dostala příležitost prožít své životy ve společenském systému řízeném komunisty. Lidé se stali součástí totalitního systému, který poznamenal v různé míře všechny. Čestmír Hofhanzl si dal tu práci a shrnul své pocity ze svého dětství, kdy vrcholila krize roku 1968. Po ní velmi trefně popsal znaky normalizace za éry Husáka. Takzvanou „Sametovou revoluci“ s odstupem času vidí z jiného zorného úhlu než bývalý i současný český prezident.

Vrchol absurdity vidí v usnesení Vrchního sudu v Olomouci z 1.2.2010, jenž dal za pravdu Vladimíru Hučínovi v soudním jednání  na ochranu osobnosti. Soud konstatoval, že Hradílkovy články v Lidových novinách, kde označil Hučína za gaunera, teroristu a obvinil ho ze zodpovědnosti za provedené výbuchy v Přerově, se neprokázaly. Hradílek ani v novinách a ani u soudu žádné důkazy nepředložil. Na návrh advokáta Tomáše Sokola zastupujícího žalovaného, že Tomáš Hradílek má lidské právo na svůj svobodný názor, mu senát Vrchního soudu dal za pravdu a Hučína odsoudil k náhradě soudních výdajů.

Hučína se od r. 2001 pokoušeli dostat do vězení „demokratičtí“ postkomunisté, kteří mu údajně nemohli zapomenout, že byl člověkem, který vzal vážně to, co z titulu svého pracovního úvazku u Bezpečnostní informační služby měl dělat. Hučín nepřijal zadání, že jako slouží demokratické tajné službě, ale dělá to zcela opačně pro postkomunistickou nadstátní mafii. Smyslem jeho tehdejší kriminalizace bylo exemplárně potrestat „anomálně“ se chovajícího jedince. Tyto pokusy skončily fiaskem a žádná provinění se u soudů nepotvrdila. Čestmír Hofhanzl tedy interpretoval  usnesení soudu z 1.2.2010 do lidové mluvy. Senát olomouckého Vrchního soudu vlastně vzkázal lidem: Bez ohledu na poslání soudní instance i dohodnutá pravidla budeme rozhodovat tak, jak se nám bude hodit. S celým obsahem článku se čtenáři mohou seznámit ZDE.