Reforma zdravotní péče klepe na naše dveře!

Důvodem je neudržitelný nárůst nákladnosti dosavadního systému, který podporuje plýtvání na straně zdravotnických zařízení, lékáren i pacientů. Ceny léčiv stanovuje dle platných zákonů a vyhlášek Státní ústav pro kontrolu léčiv.

Ten pro to rovněž používá vyhlášku č.92/2008 Sb. Tyto kroky byly do praxe zavedeny s úmyslem do stanovování cenové regulace zavést jistý řád. Ministerstvo zdravotnictví si od této novinky slibovalo úsporu nákladů na léčiva. Ještě loni na podzim se i ministr Janota v tomto duchu o přínosu zavedených opatření vyjadřoval.

Jaký však je na počátku roku 2010 výsledek? Média nás informují, že došlo k navýšení ceny 500 léků a to v některých případech i o 50% oproti listopadu 2009. Účast pacientů na úhradě léků předepsaných lékařem tedy výrazným způsobem roste! V čem je tedy chyba? Problém bude pravděpodobně v tom, že u nás získávají registraci pouze originální léky renomovaných výrobců, kteří znají metodiku a vliv státu na regulaci cen v ČR. Není pro ně problém navyšovat své ceny s cílem maximalizovat svůj zisk.

Byla by tu cesta, pokud by trh s léčivy byl skutečně volný a byly zde registrovány i generické léky od jiných výrobců, kteří je nabízejí za výrazně nižší ceny. Proč tedy dosud u nás nejsou registrovány, když je to tak výhodné? Může v tom hrát svou významnou roli lobbing ze strany dodavatelů originálních léčiv, kteří by tak přišli o miliardy korun. Tím by pro ně vznikla skutečná konkurence, která by měla pro občany velmi příznivý efekt. Klesla by spotřeba drahých léků a současně by ušetřily zdravotní pojišťovny i občané.

Nyní platná metodika na výběr regulačních poplatků nic zásadního neřeší. Ruku na srdce. Kdo dnes kromě důchodců chodí často k lékaři? Tyto poplatky jsou pro důchodce diskriminační, protože ze svých omezených prostředků jsou nuceni platit významné částky navíc. Na většinu léků předepsaných lékařem stejně musí připlácet. Navíc se tyto prostředky vybrané od pacientů nevrací do systému zdravotního pojištění, ale slouží jako příjem lékáren a zdravotnických zařízení. Snahou ministerstva zdravotnictví při jejich zavádění bylo omezení čerpání zdravotní péče, ale výsledky nejsou nijak přesvědčivé.

Od myšlenky zainteresovanosti a zvýhodňování pacientů za úsporné chování přímo ve zdravotních pojišťovnách se zcela upustilo. Přitom by to bylo mnohem efektivnější. Osobní účty pacientů již jsou zavedeny a nebyl by problém stanovit kritéria na poskytování skutečných bonusů za dosažené úspory v rámci ekonomických možností dané zdravotní pojišťovny. A ti pacienti, kteří by byli nadprůměrně nemocní, by sice nedosáhli na bonusy, ale zdravotní péče by pro ně zůstala dostupná.