Řecká krize je ve skutečnosti systémovým selháním evropských bank. Bude to již několik let, co politici TOP 09 strašili Řeckem. Součástí jejich bajek na toto téma je stále žijící dezinformace, o Řecích, kteří si žili nad poměry. Dokonce si dovolili požádat o umazání dluhu.
A nyní vláda Syrizy by chtěla vydírat celou EU.
Jak je to s Řeckem doopravdy?
Situace této země je ve skutečnosti součástí mnohem většího selhání. Téměř po uši jsou totiž v krizi v prvé řadě evropské banky, které mají na současné stagnaci ekonomik většiny zemí EU hlavní podíl viny.
Ty málo zmiňované banky nadměrně riskovaly a investovaly ve velkém měřítku do pochybných cenných papírů. Nejprve začaly nakupovat státní dluhopisy Řecka, Irska a dalších zemí na jihu Evropy. Zdálo se jim, že riziko je dostatečně kryto zárukami vlád a tak jim dluhy chudších zemí připadaly stejně bezpečné jako u Německa.
Pro Německo, Francii a Británii a jejich banky to byl dobrý obchod. S počátkem hypoteční krize v USA však přišlo vystřízlivění. Řecko se stalo první zemí, kterou spekulanti hodlali zaříznout. Takzvaná pomoc trojky a MMF Řecku nebyla myšlena upřímně, ale byla zaměřena na malou domů, protože cca 90% finanční pomoci se obratem vracelo do věřitelských bank v Německu Francii a Británii jako splátky dosavadních dluhů. Podmínky poskytnutí pomoci navíc diktovaly Řecku, jak má omezovat své podíly ve firmách a snižovat platy státních zaměstnanců. To ve svém konečném důsledku spíše snižuje příjmy státního rozpočtu a v příštích desetiletích nepřibližuje splacení dluhu ani o milimetr. Paradoxně dluhy stále narůstají i po šesti letech od zahájení programu pomoci. Řecko se tak vydalo na cestu poklesu na úroveň Zimbabwe.
Krize, v níž se dnes nacházejí státy jako Řecko, je ve skutečnosti krizí soukromého sektoru. Evropské banky investovaly do toxických bankovních produktů mnohem více než například americké banky. Dalo by přeneseně říci, že banky Německa, Francie a Británie mají plná sklepení bezcenných „papírků“.
Banky tedy mají tak velký problém, že řešení není v dohledu. Do zkrachovalých evropských bank se nyní budou z ECB lít v podstatě peníze daňových poplatníků eurozóny a na sociální sféru bude stále méně a méně prostředků. Je tu jeden malý problém: Za pomoci prostředků, které měly zajistit chod sociálního státu, se banky nikdy nezotaví. Na to totiž zaměstnanci a ani státy (reálná ekonomika) nebudou mít nikdy dost peněz.
Řecká krize ve skutečnosti ukazuje klíčový problém dnešní doby. Lidé si většinou mylně ztotožňují kapitalismus s modelem „pracovitých lidiček“, kteří celý život dřou a šetří. Již dlouho je to jinak.
Podstatou kapitalismu na Západě nyní nejsou úspory a tvrdá práce, ale investice, riskování a hodnota peněz, která se v čase mění.
S odchodem výrob do Asie z USA a Evropy však poklesla kupní síla místního obyvatelstva (produkují stále méně zboží, které by se dalo prodat na domácím nebo zahraničním trhu). S globalizací se přestalo vyplácet v těchto zemích něco vyrábět. Výroba je nyní přesunuta do Asie a dalších levnějších regionů. Stále sílí počet podnikatelů, kteří podnikají ve virtuální ekonomice, která nevytváří žádnou hmatatelnou nadhodnotu. Dalo by se toto počínání přirovnat k hazardní hře, kterou však zaplatíme my všichni. Bude se to stávat vždy, když praskne nějaká ta spekulativní bublina. Pak státy budou zachraňovat to 1% populace (spekulantů – dřoucích dnem i nocí), kteří to vlastně ani nepotřebují, protože stále více bohatnou i v době krize. A z minulých záchranných programů jasně plyne, že obdržené peníze obratem použili na nákup derivátů a do reálné ekonomiky nic nepropadlo.
Nikde není napsáno, že nás nemůže potkat cesta vedoucí k řeckému scénáři. Po přijetí eura v naší zemi se tomu snadno přiblížíme. Stačí cílená spekulace na úrokovou sazbu státních dluhopisů a bude to realita i v Česku.
Zdroj: Yanis Varoufakis, GLOBÁLNÍ MINOTAURUS, Rybka Publishers 2013
