Zatímco americká politika je stále více rozštěpena na zastánce silných federálních programů proti obhájcům jižní strategie, tak v Evropě nastává opačný trend. I v Česku se taková cesta jasně rýsuje.Pravicové a levicové strany podle názvu se pod vlivem volebních výsledků spojují ve velkých koalicích, které se liší jen v názorech na to, jak rychle demontovat (údajně reformovat) jednotlivé prvky sociálního státu.
Ta podobnost uvažování evropských tzv. pravicových a levicových stran je dána tím, že jsou téměř všechny financovány velkým byznysem (ty pak mají prostor v TV a jiných informačních médiích nejen před volbami), který chce své investice do politiky zhodnotit přijímáním zákonů a rozhodnutími exekutivních orgánů ve svůj prospěch. Nejsou to žádní filantropové, kteří by z čiré naivity podporovali politické partaje. Z těchto důvodů zde také stále máme například soukromé exekutory, kteří zprivatizovali výkon části práva z působnosti státu. A dalo by se pokračovat v dlouhém výčtu zákonů namířených proti lidem.
Jediným vítězem voleb jsou bohatí sponzoři, kteří současně financují výše zmíněné strany. Nemohou prohrát, protože vždy zvítězí jejich kandidáti. Je přece jedno z jaké strany budou. Tedy výhra je jistá.
Pak samozřejmě nemohou občané ze středních a nižších vrstev společnosti očekávat, že takto závislí politici budou pro ně zajišťovat přednostně služby. Zde platí staré známé: Neplatíš, nedostaneš zboží a ani služby.
Obecně zde pak občané představují jen užitečné idioty, kteří obstarají zdání demokracie tím, že vhodí svůj hlas vybrané partaji, která za peníze sponzorů dala před volbami o sobě vědět moudrými řečmi a frázemi, které ani nemůže splnit, protože po volbách bude splácet své dluhy sponzorům. Ve prospěch občanů bude uděláno velmi málo, protože na volební zviditelnění nepřispěli svými penězi. Také z důvodu své pohodlnosti nemohou zásadně výběr politiků na kandidátních listinách ovlivnit (kroužkování je jen chabá berlička). Ten by mohl být jiný, pokud by se stal dostatečný počet občanů členy stran. Pak by se dalo hovořit o uskutečnění předstupně přímé demokracie.
Nejméně důvěryhodné jsou tedy strany, které očividně mají mnoho peněz na volební kampaň uskutečňovanou podobně, jako se propagují například jogurty a do veřejnoprávních médií mají téměř neomezený přístup. Jestliže se občan při svém rozhodování o tom, koho bude volit, řídí preferencemi zjištěnými agenturami pro tzv. výzkum názorů lidí, tak pravděpodobně nemá svůj rozum a spoléhá na stádní efekt.
