Současný deficit rozpočtu USA není náhoda. Tak jako se před dvaceti lety zhroutil komunistický socialismus ve státech bývalé RVHP, tak se dnes hroutí americká ekonomika. Je to prosté. Liberální ekonomie vzývá volný pohyb zboží a kapitálu bez ohledu na důsledky, které to má pro občany USA i dalších původně vyspělých ekonomik. Již v padesátých letech minulého století začaly úspěšné firmy z USA přesouvat svojí výrobu tehdy vysoce technicky vyspělých výrobků do Číny.
Říkali si: Číňané se jistě dají vyškolit na obsluhování plně automatických linek a na rozdíl od Američanů to budou dělat za hrst rýže. A americkým firmám tak vzrostl zisk. To přece pro jejich akcionáře není k zahození.
Zatímco v padesátých letech minulého století bylo v USA cca 30 firem, které vyráběly televizní technologie, v roce 1987 zbyla jediná (ZENITH). Podobné to je ve výrobě počítačů. Pokud se podíváte dovnitř, tak asi 95% součástek je z Číny, Japonska nebo zemí jižní Asie.
Fungující ekonomika je však hlavně o tom, že výrobky a peníze se otáčejí. Vyškolení lidé pracují a vydělávají za to peníze. Za ně si zase koupí jiné věci, které se vyrábí v jiných továrnách. Jenomže s přesunutím výroby z USA do Asie odešly i pracovní příležitosti pro mnoho Američanů. Nejpočetnější střední třída obyvatelstva začala chudnout. Prezident Reagan v osmdesátých letech 20. století vyhlásil program „ekonomika služeb“. Byla to uměle s podporou vlády vytvořená pracovní místa ve sféře služeb a ta absorbovala nezaměstnané z výroby, kterých rychle přibývalo. Tato politika však nemohla být dlouhodobě úspěšná, když k poskytování všemožných služeb chyběli potřební zákazníci. Zchudlé střední vrstvy nepociťovaly zvýšenou potřebu praní prádla, půjčování videokazet nebo právních služeb zvýšeného počtu advokátů.
S odchodem výroby do zahraničí se začal zvyšovat i obchodní deficit. Nyní si mohli ještě zaměstnaní Američané kupovat přechodně za příznivý peníz výrobky, které by si z amerických továren nemohli dovolit pro jejich vysokou cenu. Čína jim nabízela stále dokonalejší výrobky z celého sortimentu spotřebního zboží. Tak se Čína stávala svojí výrobou pro polovinu světa bohatší, zatímco USA, kde se vyráběly hlavně zbraně a speciální výrobky pro Státní department, chudla. Výběr daní vlivem poklesu domácí výroby dále již nedokázal naplnit státní rozpočet v takové míře jako v osmdesátých letech 20. století. Náklady na provoz státu stále rostly i vlivem vojenských operací USA po celém Světě.
Státní dluh USA tedy začal narůstat stále rychleji. Podle statistických údajů dostupných například i v Hospodářských novinách lze konstatovat, že celé ¾ ho vznikly v posledních dvaceti letech. Za prezidentování George Bushe staršího, Billa Clintona a George Bushe mladšího vznikl třikrát větší státní dluh, než za padesát let od Velké hospodářské krize v 30. letech 20. století. V letošním roce je zákonem povolená hranice zadlužení USA 14294 miliard dolarů. A nyní se jedná v kongresu o jejím prolomení, protože stát avizoval, že by jinak neměl na výplaty státních zaměstnanců. Bílý dům požaduje zvýšit limit o 2,4 bilionu dolarů.
USA mají velký problém, který nemohou spravit Obamovy injekce stovek milionů dolarů do bankovnictví. Ty řeší převážně jen následky, ale ne příčiny. Teorie o jedné globální ekonomice mohou vypadat číselně v pořádku, ale pro občany USA a EU nejsou přijatelným východiskem. S rozvojem technologií a výroby „všeho“ v Asii nejsou ve jmenovaných zemích při jejím důsledném uplatňování zapotřebí pracovníci ve výrobě. Co tedy mohou nabídnout USA a EU jako protihodnotu za ono levné spotřební zboží z dovozu? Až se dolary rozkutálejí, tak USA budou mít ještě větší potíže, než jsou patrné dnes. Současný dluh tohoto státu přepočítaný na jednoho obyvatele včetně kojenců je na úrovni 4.000.000,- Kč. Je to tak vysoké číslo, že ani všechny v současnosti vybrané daně za celý rok by nestačily při jejich použití na splácení dluhu, aby jeho celková výše nerostla.
Někteří ekonomové předpokládají státní bankrot USA a celkový pád dolarové ekonomiky ve světě. Když v USA zbankrotovala první velká banka BEAR STEARNS, pocházelo asi 86% spotřebního zboží z dovozu a pouze zbytek byl vyroben ve Spojených státech. Situace se od té doby příliš nezměnila. Takzvaná samoregulace trhu v globálním měřítku bude mít za následek bankrot tradičních ekonomik, kde vlivem omezení výroby nebude nadále možné financovat fungování státu v dosavadním rozsahu. Jediný, kdo to přežije bez větších otřesů, budou nadnárodní korporace, kterým sice poklesnou zisky, když nebude odbyt v USA a EU, protože se jejich občané budou muset silně uskromnit, ale ony spoléhají na zvýšení kupní síly občanů Číny a Indie.
Zvláště v Číně lze předpokládat, že tamní vláda bude schopna usměrnit podmínky pro fungování trhu lépe než tradiční vyspělé ekonomiky světa, kde jejich vlády podnikají neúčinné kroky k ozdravení ekonomik.
