V Polsku, Lotyšsku, Estonsku a na Ukrajině zachvátila většinové etnikum skupinová nenávist. Nejedná se o všechny příslušníky těchto etnik. Kdo je prostšího ducha tak ten podléhá snáze a týká se to i lidí podezřívavých nebo se sklonem k prudkým negativním emocím. Podpora skupinové nenávisti se stává nástrojem k manipulaci davů k prosazování politiky. Nyní jsou v těchto zemích u moci politické strany, které prosazují zájmy velkého bratra ze zámoří ve vztahu k Ruské federaci.
Tedy mainstreamová média v těchto zemích působí setrvale na lidi podle receptu, který jim servíruje Bílý dům. A výsledky se dostavily. I v předválečném Německu to takto fungovalo. Hitler měl drtivou podporu hlavně díky nacisty ovládaným informačním médiím, která na prosté občany s úspěchem používala jeho propagandu o výjimečnosti německého národa.
Podle výsledku sčítání obyvatelstva z roku 2011 byl tehdy počet obyvatel Lotyšska 2 067 887. Asi 62,1 procent obyvatel jsou etničtí Lotyši. Významná je menšina tvořená Rusy (cca 26,9 %),[6] zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadů, aby Lotyšsko opustila. Osoby, které nepoužívají lotyštinu v oficiálním styku, jsou pokutovány.
Podle sčítání lidu z roku 1990 bylo v Estonsku 1569000 obyvatel. Estonců 68,4 % a Rusů 25,7%. Estonská populace od roku 1990 klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15% estonských obyvatel (zhruba 229 000), což je dáno hlavně poklesem porodnosti od 2,02 dítěte na matku v roce 1990 (22 304 živě narozených dětí), k hodnotě 1,28 v roce 1998 (12 167 živě narozených dětí). Tak se mají dobře v svobodném „demokratickém“ státě, že brzy budou známí jen z historických letopisů.
Obdobná situace v omezování menšin jako v Lotyšsku existuje i v Estonsku, které také tvrdě pokutuje a omezuje osoby, které nejsou schopny komunikovat v estonštině.
Takže je jen otázkou času, kdy dojde v těchto zemích k etnickým nepokojům jako na Ukrajině. Setrvalá diskriminace menšin se musí projevit. Vnímaví Ukrajinci by mohli vyprávět. A nebude to vnější zasahování, které spustí boj za sebeurčení. Taková malá „Kosova“, která však nebudou mít podporu v Americe a EU.
Reakce na podněty čtenářů:
Ladislav Nádvorník
.v lotyšsku, estonsku...a nejspíše i v litvě...rusové sklízí jen to co sami zaseli....
..a polákům se taky moc nedivím....v rámci posunu hranic přišli o pěkyný kus historického území - až po lvov byl před válkou polsko....a že by se k nim rusové za války chovali nějak pěkně se taky říci nedá....
...takže asi máte pravdu....ale není to nepochopitelné....
Nelze ztotožňovat Rusy a Sovětský svaz, protože například Stalin byl Gruzínec. To, že se v dobách SSSR stěhovali příslušníci jednotlivých národností i do ostatních svazových republik, nelze a priori chápat jako nějaký projev kolonialismu. To bychom stejně museli posuzovat i Albánce v Kosovu.Tam také nejdříve docházelo k zjevnému pnutí, které nakonec vyvrcholilo ozbrojeným bojem. Nebýt vlivu NATO, tak by situace mohla být podobná jako na východní Ukrajině. Níže uvádím info z Wikipedie.
První moderní sčítání lidu se v Kosovu odehrálo v roce 1921 v rámci celojugoslávského. To registrovalo 439 010 obyvatel, z toho 280 440 Albánců (tj. 63,9 % všech obyvatel). V letech 1948–1968 podíl Albánců (asi 67 %) a Srbů (asi 23 %) podle z cenzů pocházejících oficiálních údajů jugoslávských úřadů nejprve pouze mírně kolísal. Na konci 90. let přerostlo mezietnické napětí do otevřeného násilí a bojů mezi jugoslávskými bezpečnostními silami a albánským hnutím odporu. Obě strany přitom začaly používat teroristické metody, byť jugoslávská strana byla zpočátku v tomto ohledu zdrženlivější.[zdroj? ]
Co se týká Poláků, tak je u nich spíše cítit nostalgie po jejich dočasném ovládnutí části Ukrajiny a Běloruska. Je přece známo, že oni první uzavřeli smlouvu o neútočení s Německem za Hitlera. Tedy řeči o tom, že se jim stala nějaká křivda ze strany SSSR, jsou zavádějící a nepřesné. Viz Wikipedie:
Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Centrálních mocností. Polsko-sovětská válka (též polsko-ruská válka, únor 1919 – březen 1921) představovala střetnutí mezi sovětským Ruskem a po první světové válce obnoveným Polskem. Střetla se zde snaha sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria, jehož se cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět veliké části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století. Výsledek polského vítězství se pak zachoval do začátku 2. světové války a německo-sovětské okupace roku 1939.
