Pane prezidente, píšu Vám otevřený dopis, že moje děti na mě ...

zapomněly.   Jde o syna Frantu a dceru Karlu. Rok už mi nenapsaly ani nepřijely na návštěvu. Vy to pochopíte. Vy mě zachráníte. Vy přece všecko víte, jak už naznačil ve své písni Nohavica.

Vy to vyřešíte. Vy mě zachráníte. Jen malý kousek štěstí bych také chtěl. Hned po sametové revoluci jste nám velmi podrobně líčil jaké štěstí nás do pěti let očekává. Pro co jiného jsme přeci zvonili klíčema na náměstích a také se účastnili generální stávky?
Dále si stěžuji, že mi podražili pivo, párky i vepřové plecko. No skoro úplně všecko. Vy to pochopíte, protože pracujete v politice již více než dvacet let, a to všecko víte. Vy se poradíte a můj problém vyřešíte. Vy mě zachráníte, protože já chci jen malý kousek štěstí o němž jste tehdy tak zasvěceně hovořil. Moje štěstí je skoro jako „muška zlatá“.
Pro co jiného jsme zvonili klíčema na náměstích. Pane prezidente, teď když tu konečně zvítězily  strany zdravého rozumu, tak to musí být pro Vás „malina“. Vy přece dobře víte, že jak se mladí chovají ke svým rodičům, tak stejně se k nim budou chovat jejich děti.