Nikdo nemá zájem na novém rozdělení Evropy

To prohlásila Angela Merkelová na Mnichovské bezpečnostní konferenci v uplynulém týdnu. Podmínkou a základem je pro to řešení krize na Ukrajině podle mezinárodního práva, řekla Merkelová. Patrně předpokládá, že drtivá většina Evropanů nemá právní povědomí o principech mezinárodního práva v současném světě. To se v podstatě již 200 let nemění a je v zásadě založeno na dvou nebo vícestranných dohodách států, které nejsou vynutitelné u žádného soudu, pokud se jedná o státy s velmocenským statutem.

Mezinárodní právo platí do té doby, dokud smluvní strany jsou ochotné je dodržovat. Obecné formulace tedy nic neříkají o tom, co se stane, když některá ze smluvních stran začne dohody (mezinárodní právo) porušovat. Jedině může dojít k vypovězení takových dohod. Ad absurdum mohou obě strany dohody odkazovat na stejnou větu (věty) obsaženou v dohodě tvořící to proklamované mezinárodní právo a přitom si je vykládat diametrálně odlišně. Není tu nezávislý arbitr, který by měl právo spor mezi velmocemi rozhodnout. Ani OSN k tomu není zmocněna.

Když se situace vyhrotí, tak se dle nepsaných zvyklostí potvrzuje výklad práva k takové sporné dohodě vojenským konfliktem. Ten, kdo zvítězí, potvrdí svůj výklad práva za správný. Tak se například tvořily hranice poválečné Evropy a také se stejně rozhodovalo o transferech obyvatel v rámci nově vytvořených hranic států.

Neboli stále platí, že silnější má pravdu i pokud ji nemá. To i po 2. světové válce potvrdily v řadě vojenských konfliktů USA. O podobném chování Ruské federace však nejsou k dispozici dostupné důkazy. A pokud bychom hodnotili Ruskou federaci, tak to je vlastně „mírová holubice“. Jsou snad známy opačné závěry?

Zdroj viz zde:

http://czech.ruvr.ru/news/2015_02_07/Merkelova-Zapad-chce-budovat-bezpecnost-v-Evrope-spolecne-s-Ruskem-6408/

Reakce na podněty čtenářů:

Jiří Sochor

Dobře zmasírován bolševickou a následně Ruskou propagandou. Jen pro připomenutí reality Ruské agrese - Polsko, Finsko, pobaltské státy, Korea, Maďarsko, Československo, Afganistán, angažovanost ve Vietnamu, Iránu, Kongu (přes Kubu), podpora tzv. "národně osvoborovacích hnutí". Stačí!?

Nějak si pletete dojmy s pojmy. Uvedené konflikty se odehrály za časů Sovětského svazu, který řadu let vedli vůdci jiných národů (Stalin, Chruščev). Tedy podle Vaší logiky jsou Češi hrozbou Evropy, protože husité ve středověku byli ve sporu s celou Evropou.
Kde však vidíte angažovanost Ruska ve světě? Poučte nás.

Jiří Kindl

Pane Sochore,  doplním vás od roku 1998 se Rusko vojensky angažovalo do vnitřních záležitostí těchto zemí  Ázerbájdžán,  Gruzie ( ne jednou) , Moldavsko, Tadžikistán, Ingušsko, Čečna a v současné době Ukrajina.

Tak tedy popořadě: Azerbajdžán – informace o nějakém vměšování Ruska nejsou dostupné. Patrně chyba autora.

Gruzie – Ve Wikipedii je uvedeno: V září 2009 byly oznámeny výsledky nezávislé vyšetřovací komise EU, podle které válku vyvolala Gruzie, a Rusko přispělo k eskalaci konfliktu. Bránilo obyvatele Abcházie  a Jižní Osetie před útoky gruzínské armády. Místo jednání chtěla Gruzie vnitřní konflikt řešit silou.

Moldavsko: Největším problémem současného Moldavska je Podněstří (moldavsky Nistreană, rumunsky Transnistria), oblast východního břehu řeky Dněstr s převahou rusky mluvícího obyvatelstva. Podněstří bylo součástí SSSR již od 20. let 20. století, v roce 1990 jako Podněsterská moldavská republika vyhlásilo nezávislost na Moldavské republice. Nezávislost Podněsterské republiky, která značně destabilizuje celý region, není mezinárodně uznávána.Tento útvar je podporován Ruskem ekonomicky, protože se jedná o etnické Rusy.

Tadžikistán: V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka. Občanská válka byla vedena proti režimu tehdejšího proruského prezidenta Emomaliho Rahmonova, který zcela eliminoval opozici. Demokratická opozice se spojila s islámskými radikály a některými menšinami, které bojovaly za sebeurčení, a začala válku proti oficiální vládě. Vládní vojska s pomocí ruské a uzbecké armády měla převahu, ale porazit opoziční vojska se jí nepodařilo. Válka se zvrhla v nejhorší etnické čistky v oblasti. Tedy situace je značně nepřehledná a nic nenasvědčuje tomu, že by se ze strany Ruska jednalo o agresi podobnou těm, které v masovém měřítku prováděly USA po 2. světové válce po celém světě.

Ingušsko: Na rozdíl od Čečenska se Inguši vyslovili pro setrvání v rámci Ruské federace a poté, co Čečensko vyhlásilo nezávislost, se Ingušsko od něj odtrhlo a byla vyhlášena Ingušská republika (v rámci Ruské federace). Roku 1993 byl změněn název na současný. V roce 1992 vypukl konflikt mezi Inguši a Osety na území, které bylo roku 1944 přičleněno k Severní Osetii a roku 1957 nebylo vráceno zpět Ingušsku (Prigorodnyj rajon). Většina ingušského obyvatelstva uprchla ze sporné oblasti (odhady kolísají mezi 30 až 60 tisíci) a přes severoosetsko-ingušskou dohodu o repatriaci uprchlíků z roku 1994 jich stále většina zůstává v Ingušsku. Na podzim 1997 bylo pod ruskou patronací podepsána severoosetsko-ingušká dohoda o postupné normalizaci situace v této oblasti včetně ruské ekonomické pomoci. V Ingušsku je též na 100 000 uprchlíků z Čečenska.

Čečna: V roce 1992 odmítlo Čečensko spolu s Tatarstánem podepsat přidružovací smlouvu s Ruskou federací, což Rusko neuznalo a v roce 1994 zahájilo válku, která měla za cíl ovládnout Čečensko. Válka skončila v roce 1996 de facto vítězstvím povstalců. Další pokus Rusko zahájilo v roce 1999. Rusku se rychle podařilo Čečensko znovu ovládnout, ale boje pokračovaly až do dubna 2009. Od roku 2007 vládne republice tvrdou rukou Ramzan Kadyrov, který má podporu Putina. Kadyrovovi se i díky vydatnému přílivu peněz z ruských federálních fondů a násilnému potlačování opozice podařilo situaci v republice stabilizovat a obnovit ekonomický růst.

Ukrajina: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina Problematiku Ukrajiny není možné popsat několika větami a je i z Wikipedie patrné, že současný konflikt má řadu příčin, které jako tomu bylo v předválečném Německu dostaly do vedení státu nacionalistické radikály, kteří neřeší příčinu ekonomické mizérie, ale hledají zástupné viníky. Nyní například v Rusku.

Kde pak p. Jiří Kindl vidí agresivitu Ruska podobnou USA?