Nezpůsobila zadlužování státního rozpočtu ODS a ČSSD?

Politici ODS tvrdí, že zadlužení způsobilo rozmařilé financování sociálního státu ze strany ČSSD. Ta zase na oplátku říká, že rozhodující dluhy jsou důsledkem neuvážené transformace státních podniků a bank na soukromé, kdy byla jejich vláda nucena financovat dluhy českých bank ohrožených bankrotem.

V posledních čtyřech letech se o něm vedou vášnivé debaty a mnoho ekonomů i politiků nachází jednoduchá vysvětlení vzniku dluhové pasti. Problém je pouze o tom, že nejsou podložena komplexními podklady. Nelze je tedy bez analýzy akceptovat.

Jsou však k dispozici i jiné teorie, které tvrdí, že krize ve financování veřejných rozpočtů má hlubší příčiny. Jan Keller ve své přednášce na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů,o.p.s. uvedl, že lze z dostupných dat například v Německu konstatovat, že od r. 1950 – 2000 došlo k zbohatnutí průměrného Němce 7-krát. Ten, ale neexistuje. Nejbohatší firmy zbohatly 12 -krát a 90% Němců pouze 2-3 –krát.
Další údaj, který prezentoval, říká, že v r. 1950 v oblasti daní zaměstnanci zaplatili ¼ celkového výnosu daní a podnikatelé  ¾ celkového objemu daní z příjmů. Tyto odvody se postupně plynule měnily v průběhu let až do sledovaného r. 2000, kdy zaměstnanci platili již 4/5 všech daní z příjmu a podnikatelé zbytek.
Vzhledem k v podstatě stagnujícím příjmům zaměstnanců ve výši 2-3 násobku z roku 1950 v období předchozích 20 let je patrné, že hlavní příčinou proč v Německu chybí peníze na financování veřejného sektoru je skutečnost, že firmy odvádějí stále méně peněz do státního rozpočtu z daně z příjmu. Hlavní břemeno financování veřejných rozpočtů tak přešlo na střední vrstvy obyvatel. Tyto příjmy však při současném poklesu účasti podnikatelského sektoru nestačí k udržení vyrovnaného rozpočtu státu.
Jan Keller zde na tento vývoj reaguje slovy, že již se pravděpodobně nejedná o společnost sociální nerovnosti, ale o společnost sociální nesouměřitelnosti, kde majetek je soustředěn v rukách 5% občanů, kdy tento stav povede nutně k ohrožení elementární demokracie. Již se tedy nejedná o prostředí, kde má každý stejné šance. Elita se odtrhla od společnosti a není k dispozici měřítko k porovnání s ostatní populací. Tato elita pod dojmem své výjimečnosti přestala zdravě uvažovat a domnívá se, že nemusí přiměřeně přispívat na sociální stát. Ona nepotřebuje využívat jeho možnosti a souhlasila by nově pouze s modelem minimálního sociálního státu financovaného hlavně z příjmů středních vrstev. To by však nutně vytvářelo napětí mezi touto třídou a deklasovanými občany závislých na sociálních dávkách a penzích. Přičemž čerpání penzí je i zájmem střední třídy občanů.
Tento vývoj probíhal v podobné míře v nejbohatších zemích západu. Analogicky ho lze vztáhnout i na poměry v Česku.
Problém je tedy primárně vytvářen nízkým podílem vybraných daní z podnikatelské sféry.
Nejednotnost střední vrstvy, která žije v iluzi, že může někdy zbohatnout svým úsilím, je příčinou její v podstatě neutěšené situace s podprůměrnými příjmy. V rámci probíhající globalizace se však spíše očekává zhoršování její pozice a příjmů ve jménu vyrovnávání z důvodu konkurenceschopnosti se středními třídami v Indii a Číně. Omezené příjmy státu z podnikatelské sféry paradoxně proti sobě staví střední a nižší třídu společnosti i u nás. Místo toho, aby se sjednotili proti těm, kteří jsou viníky neutěšeného stavu příjmů státního rozpočtu, tak se objevují obvinění nepravé skupiny občanů, že krizi zavinila.
V průběhu své přednášky Jan Keller definoval ideál neoliberálního člověka: Je to člověk, který si za všechno zodpovídá sám. Nikdo z vrcholné elity vlastníků tak nefunguje, ale přesně tak se chovají bezdomovci.
Na odkaze je k dispozici celá přednáška včetně následné diskuze ve formátu video.
Podklady: Jan Keller: Arogance financí