na platnost voleb. Volby v Česku lze velmi obtížně zpochybnit, protože Sbírka zákonů ČR kromě Listiny práv a svobod , která je jí nadřazena,neobsahuje prováděcí zákon, který by umožňoval svobodnou soutěž politických sil a definoval její ochranu. Právo občanů na podání stížnosti, že volby neproběhly dle zákona, je nyní pouhou iluzí pro nezasvěcené. Podle zák. 247/1995 Sb. lze napadnout jen případy, kdy dojde k pochybení v průběhu registrace kandidátů a vlastních voleb.
O tom, že je potřeba chránit politickou soutěž stran a hnutí i mezi volbami, se nikdo nezmiňuje. Bez svobodného přístupu všech politických stran do veřejnoprávních médií se však nemohou prosadit ty skutečně nejlepší. Občané o stranách bez možnosti prezentace v televizi v hlavním vysílacím čase nemají ani potuchy. Nebo snad touží být masírováni jen stranami, které mají peníze od kmotrovských sponzorů? Ty si dokáží zajistit prezentaci mnoha způsoby. Jak se říká: Za peníze v Praze dům. Nezanedbatelným je nyní i ovládání České televize parlamentní většinou, která do Rady ČT volí sobě konformní členy, kteří pak prosazují jejich potřeby na úkor všech občanů. Přitom Česká televize není součástí státního aparátu. Je přece placena z koncesionářských poplatků všech vlastníků televizních přijímačů. Tedy by byly spíše vhodné samostatné volby členů Rady České televize. Nyní je ČT závislá na politicích, kteří ovládají dění v PSP.
Většina politických stran a hnutí byla ve volbách od r. 1993 diskriminována oproti malé skupině takzvaných zavedených politických stran, které měly v minulém volebním období zastoupení v Poslanecké sněmovně parlamentu ČR, v přístupu do veřejnoprávní televize. Česká televize přijala i letos před volbami takzvaná „Pravidla předvolebního a volebního vysílání“, která v rozporu s Listinou práv a svobod čl. 17 odst. (3) zavedla faktickou cenzuru pro neparlamentní strany. Tím byla omezena svoboda projevu a šíření informací důležitých pro všechny občany před volbami v rozporu s čl.17 odst. (4) Listiny práv a svobod. Česká televize překročila svojí pravomoc, protože podobné omezení lze provést jen ve specifikovaných případech na základě zákona. Přitom je financována všemi vlastníky televizních přijímačů a tak by měla působit v jejich prospěch.
Soutěž politických stran se odehrávala za nerovných podmínek, protože prezentovat se před občany mohly jen politické strany a hnutí, která disponovala neomezenými finančními prostředky obvykle od bohatých sponzorů. Ty jim umožnily ovlivnit i takzvané průzkumy přízně potenciálních voličů, které pak následně působily i na nerozhodnuté občany. Ti si pak začali myslet pod vlivem nepravdivé propagandy, že pokud by dali své hlasy stranám, které v takzvaných průzkumech podpory občanů získali méně než 5% hlasů, tak jejich hlasy údajně propadnou. Tak proti své orientaci a výběru zvolili ve volbách stranu takzvaného menšího zla. Tím však došlo k neodůvodněné deformaci výsledků voleb a těžily z toho pouze konkurenční politické strany s penězi od sponzorů (sponzora).
Politické strany bez pokladen naplněných desítkami milionů Kč se za těchto nerovných podmínek musely spokojit ve volebních krajích s jednou minutou vysílacího času, v níž měly popsat voličům svůj program a své cíle v případě volebního úspěchu v čase, kdy většina diváků vysílání nesleduje. Tedy jejich možnost prezentace byla mnohonásobně menší než u politických stran, které si před rozhodnutím České televize o zavedení diskriminačních pravidel pro přístup politiků politických stran do vysílání zaplatily prezentaci jako reklamní čas, nebo byli ještě ze setrvačnosti z minulého volebního období zváni z titulu své předchozí funkce ke svému zviditelnění do různých pořadů. Nebyla to tedy soutěž myšlenek, ale spíše plných peněženek se stranami bez finančních prostředků. Podle čl. 22 Listiny práv a svobod musí zákonná úprava všech politických práv a svobod umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil. To v Česku není podle dosud přijatých zákonů nyní zaručeno.
Nejvyšší správní soud o obdržených stížnostech rozhoduje asi podobně jako nějaký notář. Nezajímá ho materiální pravda, ale pouze formulace výše uvedeného zákona o volbách. To, že neexistuje zákonná úprava ochrany politických práv, jím není bráno v úvahu.
