Nečasova vláda nebyla dosud zcela poražena.

Vrchní státní zastupitelství v Praze rozhodlo, že vláda Petra Nečase nespáchala církevními restitucemi zločin. Dary ze státního majetku nad rámec povinnosti vlády jsou legální, když to schválí PSP. Měli bychom si položit otázku. Co je v demokratické společnosti se stupněm současného vývoje Česka nepřijatelné?

Tím by mohly být výkřiky zaslepených fanatiků, kteří vidí i snítko na politické opozici, ale břevno ve svém vlastním oku nevnímají. Tak je možné v tomto duchu omlouvat privatizační zlodějny po roce 1989 v řádu bilionů, které ochudili všechny občany této země bez rozdílu. Pohádka o tom, že pár vykutálenců bude z nově nabytého majetku financovat rozvoj svých firem ku prospěchu svých zaměstnanců se ne a ne naplnit. Oni ti zelináři a veksláci totiž nemají ekonomické myšlení pro velké firmy. Tak ani nemohou prosperovat. A ti jednotlivci, kteří své firmy udrželi, protože si na to najali profesionály, zase pro změnu neodvádí daně v Česku, ale v daňových rájích.
 Tito obhájci neřádů se však staví do jedné roviny s pomýlenými komunistickými pohlaváry, kteří u nás vládli po roce 1948. Když oni mohli, tak my také můžeme vekslovat s majetkem. Objem takto předisponovaného majetku na spřátelené osoby byl po roce 1989 přitom mnohem vyšší než ten, který byl v r. 1948 zestátněn. Teď jedna řečnická otázka. Je zestátnění firmy stejná krádež jako její následný převod za hubičku na jednu spřátelenou soukromou osobu, která ji nikdy nevlastnila?  Nějak mi to nepřipadá stejné. Ten druhý případ je ve svém důsledku mnohem horší.
A co se týká náhrady za zestátněný majetek firem, tak komunistická vláda sice nerada, ale se skřípěním zubů jejich bývalé majitele, kteří je majetkově formálně ještě před okupací nacisty převedli na americké a jiné zahraniční subjekty, musela do značné míry odškodnit. Jinak by totiž vláda USA nesouhlasila s předáním podílu ČSR na měnovém zlatu, které bylo zabaveno po válce nacistickému Německu.

Nyní přijatý zákon, který vrací oficiálně církvím majetek v nemovité i peněžní podobě, je ušit téměř stejně nespravedlivě, jako o něm rozhodl režim pod vedením Gottwalda, jen se tak stalo nyní poněkud jiným směrem. Tento zákon totiž přiznává církvím výrazně vyšší náhrady, než se dostalo soukromým osobám při restituci v roce 1991. Až si to uvědomí, tak zažalují český stát pro diskriminaci a je pravděpodobné, že své nároky u soudů obhájí. Kdo to pak zaplatí? No přece my všichni.

Ospravedlňující hlasy na podporu současných přehmatů a rozkrádání státního majetku se často zaštiťují zlodějnami komunistů z padesátých let 20. století. Možná spíše chtějí odvést pozornost od událostí a rozkrádání, které se staly za posledních 20 let v Česku.

Je však aktuální zmínit se o tom, že se komunistická ideologie kupodivu vyvíjí. Co bylo obvyklé před 50-ti lety již dnes všude neplatí. Jednoznačným důkazem je vývoj v Číně, která je stále vedena komunistickou stranou. Není možné jejich režim bagatelizovat tvrzením, že tuto stranu ovládají nějací kapitalisté. O tom, kdo vládne a řídí mocenské orgány země, se lze snadno přesvědčit. Stačí opravdu málo a opovážlivci okusí jejich vězení. Nelze tedy dávat automaticky rovnítko mezi  KSČM a bývalou KSČ . To by bylo aktuální v případě, že by se tato strana řídila nějakým náboženstvím, které je ze své podstaty neměnné.

Takže k vypořádání s minulostí bude nutné, aby občané, kterým  není lhostejný osud této země, vzali iniciativu do svých rukou a podle svého politického zaměření vstoupili do příslušně orientované strany. Je pak zcela na nich, aby politické deklarace byly uvedeny i do každodenní praxe. Jedině tak se můžeme posunout blíže ke švýcarskému modelu demokracie. Pak nebudou zapotřebí ani žádní bohatí sponzoři, kteří v první řadě myslí na návratnost svého daru (investice).