NATO–spojenectví, které nás neochrání před vnějším nepřítelem.

Tato organizace je v médiích prezentována jako vojenský bezpečnostní pakt, který dle své zakládající listiny (Washingtonská smlouva) zajišťuje společnými silami bezpečnost svých členů( tedy i Česka)  a to dokonce v případě vojenského napadení.  Bohužel není tomu tak. NATO je organizací bez jakýchkoliv právních závazků a to zvláště s ohledem na znění článku 5 Washingtonské smlouvy. Má to svoji logiku. Ta vychází z americké bezpečnostní a politické strategie. Jediný závazek plyne jen z článku č.1, kde se uvádí:

ČLÁNEK 1

Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

V souvislosti s tímto článkem smlouvy by se spíše dalo dovodit, že účast Česka v konfliktech, které vedly v minulosti a ještě vedou USA v Asii jsou porušením závazků z něj plynoucích. Tyto války se jednak odehrávají mimo smluvní prostor dle článku č. 6 a také se netýkají bezpečnosti smluvních partnerů ve smyslu tohoto článku smlouvy.

Mluvit o nepravdivé interpretaci v českých informačních médiích se zdá dosti silné slovo, ale ta je od našeho vstupu do této vojenské organizace v našich sdělovacích médiích běžná.
 Zvláště článek č.5 je popisován v Česku v rozporu s jeho dikcí:

ČLÁNEK 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

V této souvislosti je ještě důležitý článek 6, který specifikuje oblast, kde se budou zájmy zúčastněných států posuzovat, neboť NATO je dle této smlouvy regionální organizací dle ustanovení příslušných článků Charty OSN.

ČLÁNEK 6

Pro účely článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo více smluvních stran pokládá ozbrojený útok

na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na Alžírské departmenty Francie**, na území Turecka nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka;

na ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli smluvní strany, jež se nacházejí na těchto územích nebo nad nimi nebo na kterémkoli jiném území v Evropě, kde byla umístěna okupační vojska kterékoli smluvní strany v den vstupu této smlouvy v platnost, nebo ve Středozemním moři, nebo v severoatlantickém prostoru jižně od obratníku Raka.
**Dne 16. ledna 1963 vzala Rada na vědomí, že pokud jde o bývalé alžírské departmenty Francie, stala se příslušná ustanovení této smlouvy od 3. července 1962 nepoužitelnými.

Z uvedených článků č.5 a č.6 tedy zjevně plyne, že smluvní strany uzavřely smlouvu, která je zavazuje reagovat na napadení jedné nebo více zemí tohoto vojenského paktu. Rozhodně se však nejedná o závazek, na kterém by měla být založena jednoznačná povinnost vstoupit do vojenské akce. Pokud by byly pochyby o správnosti mého výkladu, upozorňuji, že koresponduje s bývalým, ale i současným výkladem administrativy Spojených států. Dvacet senátorů USA se obrátilo přímo na prezidenta dopisem s žádostí o podrobné stanovisko. K článku 5 se jim dostalo vysvětlení, že útok na jednoho z členů neznamená, že se musí USA účastnit sporu. Uváděn je dokonce příklad střetu mezi dvěma zeměmi NATO (Turecko a Řecko). Což je vlastně jediný příklad napadení země NATO. Bohužel druhou zemí NATO. Neznamená to, že vstoupí do války, ale mohou také použít nevojenské prostředky. Prostě ani slovo o závazku.

České vlády od svého přistoupení k této smlouvě buď z neznalosti a nebo zlého úmyslu klamou všechny občany Česka, když tvrdí, že by nás NATO ochránilo v případě, že nás napadne nějaký dosud mírumilovný soused, kde převáží z nějakého dosud neznámého důvodu extremistický požadavek na řešení vzájemných vztahů. Nemuselo by tomu tak být.
Spíše by se měla více prosazovat bezpečnost v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která již počátkem 90. let měla svůj význam, protože se snažila o celoevropskou působnost a nevylučovala z Evropy Rusko.
Více podrobností se zájemci mohou dozvědět v článku Miroslava Polreicha, který se v té době aktivně podílel na zahraniční politice Československa.

Washingtonská smlouva – úplné znění