Kapitalismus u nás není dnes pro slušné občany.

Alespoň v Česku to platí zcela bezezbytku! Tento systém je strašně nedokonalý, protože je postaven na podpoře individualismu za každou cenu. A pokud k tomu ještě vláda vhodně nastaví právní systém, tak vítězí z 90% pouze všeho schopní dravci. Za těchto podmínek nelze vytvořit fungující společnost, kde by se mohli mít všichni dobře (tím je míněn stav, kdy v ní nejsou přítomni lidé bez jídla a přístřeší).

Stát ročně utratí cca 600 miliard Kč na státních zakázkách. Míra korupce je v této zemi dobře známá. Proto od jisté doby, která se skoro přesně kryje s počátkem vládnutí pseudopravice pod vedením ODS, stal deficit státního rozpočtu neudržitelný.

I zděděné dluhy na počátku tohoto období byly z větší části způsobeny nekvalifikovanými kroky předchozích pravicových vlád z let 1992-1997. Tvrzení některých blogerů, že lidská společnost se řídí stále stejnými principy, jako tomu bylo v době kamenné, nebo ve středověku, je do značné míry demagogie! Pouze je pravda, že vývoj české společnosti vždy kopíroval znalosti a zkušenosti té které generace. Nevolníci zde byli nejen z vůle pánů, ale také proto, že tito obyvatelé s tímto statutem souhlasili a považovali ho za správný. Tak stejně mohli v ČSR v r. 1948 zvítězit komunisté v podstatě parlamentní cestou, protože to valná většina občanů považovala za správné. S odstupem času se to může jevit nelogické, ale v té době občané neměli zkušenosti s režimem ovládaným jedinou stranou s vnějšími vlivy z Ruska. Nevěděli tedy, co je čeká. Očekávali po zkušenostech s hospodářskou krizí třicátých let 20. století, že jim vláda komunistů přinese blahobyt a sociální jistoty.

Po roce 1990 podlehli občané této země opět iluzi, kterou jim předkládaly nově ustavené autority v čele vlády ČSSR, že vše vyřeší zavedení tržního systému a v mnoha směrech i návrat na startovací čáru před r. 1938. Vydatně je podporovali nově etablovaní disidenti spolu s těmi skutečnými. Je přitom známo, že chartisté vůbec neusilovali v 80. letech o demontáž socialismu, ale jen o zavedení demokratických prvků do veřejného života společnosti. S jídlem však roste chuť. Za uplynulých 20 let tito falešní proroci zprofanovali myšlenky liberálního ekonomického modelu. Školství bylo místo kvality orientováno na kvantitu absolventů. Tak jsme se stali  montovnou západní Evropy. To má ty důsledky, že jsme  vlastně   zaměstnanci zahraničních společností a zisky  plynou z větší části mimo naše hranice. Reinvestice těchto příjmů zde nejsou příliš rozšířené.

Od sociálního modelu státu se začíná ustupovat. A není divu, když se současná vláda nemusí obávat konkurenčního socialistického systému, který liberály strašil v 50. letech 20. století. Již není potřebné udržovat sociální stát a lze nechávat beztrestně slízávat pravidelně všechnu smetanu, která připlyne ministerstvu financí z daní občanů a dalších zbývajících příjmů, spřízněným soukromým subjektům. Proto lze dnes pozorovat, že občané střední a nižší třídy dále chudnou a bohatí občané patřící do naší oligarchie plynule zvyšují svůj majetek.

Tak se společnost dostává do stále hlubší krize, která může v případě liknavosti socialistů vyústit v myšlenkovou revoluci, kdy zvítězí strana s radikálními názory ve volbách, jako se to stalo v r. 1948. A není to pouze teoretická možnost. Stačí si prostudovat vývoj ve Venezuele v posledních 30 letech a domyslet možné paralely.

Lze snad logicky ospravedlnit situaci, kdy 5% občanů vlastní 80% všeho majetku v zemi? K tomuto stavu při nezměněné legislativě a vládě směřujeme mílovými kroky.

Pohádky o neschopných a lenivých občanech, kteří upadli do bídy jen proto, že nechtějí dostatečně usilovně pracovat, jsou srovnatelné s těmi, které napsala Božena Němcová. To však není o faktech, ale spíše o víře.