Inkluze černobílým pohledem Britských listů

Na dnešních BL Kartous vede paralelu mezi postojem k imigrantům a postojem k inkluzi. Prý „na tomto tématu lze navíc mnohem detailněji studovat lidské postoje.“  Však se také sám pěkně vybarvuje.

„Stejně jako v případě imigrace existují přibližně dvě podobné skupiny: jedni odmítají inkluzi en bloc jako přístup veskrze špatný a nevhodný. Druzí … odmítají pouze to, že by bylo možné inkluzi zavádět v současném stavu vzdělávacího systému v ČR.“

Kartous vidí kolem sebe jen samé „odmítače“ inkluze. Ale zcela a stále přehlíží ty, kteří chtějí o inkluzi diskutovat, upozorňují na slabiny systému a možná rizika unáhlené inkluze. Ono je to vlastně pohodlné, takoví „kartousové“ si vytvářejí jednoduchý černobílý svět správných hochů proti zlým odmítačům. Možná proto, že v jiném světě, složitém a barevném, by se úplně ztratili.

„Je pozoruhodné sledovat, co se děje, když na zcela konkrétních příkladech ukážete těm, kdo odmítají inkluzi, že je to princip, který v mnoha případech dobře funguje.“

Co nám ale kdy Kartous ukázal? Neustále mele na svém finském mlýnku: opakuje, že v této zemi chodí většina žáků do společného vzdělávání. Jenomže právě takové vzdělávání u nás vůbec neexistuje, náš vzdělávací systém je vysoce selektivní a jeho selektivnost se před očima zvyšuje s existencí víceletých gymnázií a s nárůstem soukromých škol. Za potlesku expertů.

Když ale Kartous dostane v diskusi jasnou otázku, jak že to v bájném Finsku a vůbec na tom severu vlastně dělají – mlčí a mlčí. Možná se ze svých expertních výšin nechce snížit k debatě s obyčejnými učiteli z praxe, ale možná jednoduše vůbec neví, co by vlastně odpověděl. Ona mu stačí jeho oblíbená mantra o 99 % finských žáků ve společném vzdělávání. Hlavně nic konkrétního.