Výplach žaludku

Vedle spotřeby piva na hlavu a fotbalové teorie (pozor, nezaměňovat s praxí) patří Čechům čelní místa světového žebříčku i ve sběru hub a počtu domácích mazlíčků.

Ale protože ne každý majitel domácího zvířete má nutkavou ambici svůj byt přeměnit v chovnou stanici, řada lidí nechává svého miláčka vykastrovat nebo sterilizovat. K těm patřili i manželé, říkejme jim třeba Pulkrábkovi, kteří svou fenku Aidu nechali sterilizovat u veterináře provozujícího svou ordinaci nedaleko jejich bydliště. Za první návštěvu sice zaplatili patnáct stovek, stejně tak za druhou, ale poté jim veterinář řekl, že teď už je všechno v pořádku a žádný porod jejich fence už navždy nehrozí.

Pulkrábkovi však byli i vášnivými houbaři, i když jejich znalosti hub zdaleka neodpovídaly jejich letité praxi. Spíše se řídili metodou „Když je to zadarmo a není to přibité, může se to hodit." Pro jistotu ale sbírali jen ty druhy hub, které znali, a k témuž vedli i své tři děti.

Ale houby jsou potvory zrádné a jejich vzhled se často liší třeba podle místa nálezu, k čemuž přispívá i jejich schopnost vytáhnout ze země tam přítomné kovy a koncentrovat je v sobě. Proto Pulkrábkovi vždy ušli spoustu stovek metrů navíc, než jejich úlovek dosáhl požadovaného množství.

A aby si byli úplně jisti, že domů přece jen nepřinesli něco nepatřičného, jako ochutnávačku používali svou Aidu v přesvědčení, že její instinkt a jemný čich jí prozradí, zda je lákavá smaženice poživatelná opakovaně, nebo jen jednorázově. A tuto úlohu Aida plnila zatím vždy spolehlivě – druhý den ráno se všichni probouzeli ve zdraví a s chutí na další houbařské i kulinářské zážitky.

Jednoho večera si takhle zase všichni pochutnali na dobré houbové smaženici, ale Pulkrábkovic nejmladší dítě, dcera Anežka si najednou všimla, že Aida, která už svůj příděl měla v sobě, nejeví žádnou chuť si s ní hrát a vůbec je nějak nesvá. To už ji začali s rostoucí nervozitou pozorovat všichni, a když se Aida dokonce začala v náznacích křečí válet po zemi, najednou si začali vzpomínat a připouštět, že některé nasbírané houby dnes vypadaly opravdu trochu jinak, než obvykle. A navíc zase sbírali na některých nových místech, kde to ještě neznali.

„Nesmíme ztrácet čas, musíme do nemocnice,“ zavelela paní Pulkrábková, „to je na výplach žaludku.“

„No jo, ale já jsem požil,“ odpověděl pan Pulkrábek, vědom si toho, že si čekání na večeři zkrátil dvěma vychlazenými dvanáctkami a večeři zapíjel dalším kouskem.

„Tak zavoláme pohotovost,“ rezolutně ukončila debatu paní Pulkrábková a na nic nečekajíc vyťukala číslo.

Záchranná služba přijela téměř vmžiku. Všech pět členů rodiny se do ní nasoukalo, aniž si uvědomili, že na stole zůstala nedojedená večeře a v bytě ubohá Aida ponechaná svému osudu.

Teprve když se po absolvovaném výplachu žaludku vraceli domů, začali se vzájemně obviňovat, kdo z nich nechal jejich milovanou fenku zrádně na holičkách.

Doma je však čekalo překvapení. Talíře na stole byly prázdné a Aida byla nejen živá, ale s pýchou jim ukazovala přírůstek – tři malá štěňata zjevně s velmi neurčitým rodokmenem.

Nevím, co si tenkrát řekli Pulkrábkovi s veterinářem a zda došlo i k finančnímu vyrovnání, ale vím, že si nedávno pořídili velký atlas hub a s Aidou jezdí v případě potřeby za veterinářem přes půl města.