V pozici šedesát devět

Mé okolí si toho asi všimlo už dříve, ale teď to došlo i mně. Ostatně, jako blesk z čistého nebe to nepřišlo. Některé náznaky jsem mohl pozorovat už v minulosti, ale asi jsem si je špatně vysvětloval.

Vždyť si stále ještě troufám předběhnout v parku každého, kdo to podle mě fláká. Na světě se mi pořád líbí. Stále pokukuju po tom nejhezčím, co tu je, tedy po děvčatech, a tak vidím, že těch hezkých přibývá rychleji, než by odpovídalo růstu populace. A dokonce mám dojem, že ta děvčata si v poslední době začínají všímat mě. Zvlášť v dopravních prostředcích.

Když jedna mladá dáma v dosti zaplněném metru přesunula tašku z vedlejšího sedadla na svůj klín a nabídla mi místo vedle sebe, mělo mě napadnout, že jsem ji nezaujal neodolatelným šarmem. Ale jsa plachý introvert pokynul jsem vedle stojící ženě, zjevně mladší, ale prostorově výraznější než já, aby místo k sezení využila ona. Na jednu stranu se tím prostor v metru uvolnil více, než kdybych nabídky využil já, ale na tu druhou jsem si nemohl ověřit pravou příčinu dívčina chování.

Ale šídlo v pytli neutajíš, a když, tak ne na dlouho. Dnes jsem se dostavil ke své praktické lékařce na preventivní prohlídku. Na domluvené schůzky chodím vždy včas, takže jsem v čekárně sotva stačil vyplnit dvě nebo tři čísla do aplikace killer sudoku ve svém mobilu a už mě pozvala sestra, jak se později ukázalo diplomovaná, do ordinace.

Chovala se ke mně velice vlídně. Nejprve mi natočila EKG, pak mě přivedla k modrým stopám na podlaze a zkoušela, jak vidím na levé i pravé oko. Každým jsem přečetl i písmena na posledním řádku, ale naštěstí nezkoušela, kolik jich vidím bez brýlí. Zjevně chtěla jen zjistit, zda chodím na pravidelné kontroly k očnímu.

Kdyby tak tušila, že ty brýle jsou staré více než dvacet let. Jenže při kontrole zraku před dvěma lety moje oční lékařka zjistila změnu jen u jednoho oka, a to o pouhé čtvrt dioptrie.

„Podívejte se, jak jsou ty staré za ta léta poškrábané,“ reagovala na můj návrh, že nové brýle jsou vlastně zbytečné. Měla pravdu, ale já jsem si před sebou uhájil tu svou, a tak mám teď brýle dvoje. Ty nové na doma, ty staré nosím ven a vůbec všude, kde hrozí riziko jejich zapomenutí nebo poškození.

Diplomovaná sestra mě pak odvedla ke svému pracovnímu stolu. Zvedla z něj pár listů formátu A3, a z jednoho z nich přečetla tři slova: „Dcera, nebe, hora,“ a pokračovala: „Zapamatujte si ta slova, já se vás pak na ně zeptám.“

„Jenom tři? A není to trochu málo?“

„Víc není potřeba, však uvidíte,“ pravila, čímž mě patřičně namotivovala. Chvíli hledala v papírech, ale asi nenašla, co potřebovala, a tak někam odběhla.

Po návratu přede mne položila list papíru s velkou kružnicí.

„Do toho kruhu nakreslete hodiny.“

Aha, test na Alzheimera, došlo mi okamžitě. Ale na mě ten Němec nevyzraje. Nejprve jsem napsal do kříže 12, 3, 6 a 9 a vzniklé kvadranty jsem pečlivě vyplnil zbývajícími osmi číslicemi. Nevím sice, jestli to nebrala jako neregulérní obcházení pravidel, ale byl jsem připraven hájit názor, že pořadí, v jakém mám číslice psát, nebylo určeno a až v krajním případě to zkusit znovu. K žádné konfrontaci však nedošlo.

„A teď tam zakreslete devět hodin,“ pokračovala.

Pečlivě jsem nakreslil malou i velkou ručičku na odpovídající místa a poprosil o těžší úkol.

„Dobře, tak tedy patnáct deset,“ souhlasila.

Ani s tím jsem neměl, ostatně jako kdokoliv, kdo dočetl až sem, žádný problém.

Ze zásuvky pak vytáhla bílou oválnou plastovou trubičku, na jedné straně zakončené mřížkou a destičkou.

„Tímhle vám změřím kapacitu plic. Hodně se nadechněte, pak tu volnou stranu trubičky pevně obejměte rty a zkuste vší silou vydechnout co nejvíc vzduchu.“

Provedl jsem požadované, sestra si udělala poznámku s pak, vždy s krátkým odpočinkem na vydýchání, jsem to opakoval ještě dvakrát.

„Výborně,“ řekla po posledním pokusu.

„Kolik?“ zeptal jsem se zvědavě, jaký výkon vyvolal její zjevnou spokojenost.

„To není tak důležité, já jenom hodnotím, jak jste technicky zvládl výdech do té trubičky. A to bylo výborné.“

Tak malé nároky na mě snad ještě nikdy nikdo neměl, ale já bych stejně radši věděl, co ještě dokážu udýchat. Ale než jsem zkusil přece jen z ní vymámit tu hodnotu, vybafla na mě: „A teď mi řekněte ta tři slova.“

„To bylo moc jednoduché, mělo by to být složitější,“ řekl jsem jí poté, co jsem ta tři jednoduchá slova ve správném pořadí řekl.

„Asi byste se divil, kolik lidí si tři slova nezapamatuje. Ale teď se vraťte zpátky do čekárny a počkejte, až si vás zavolá paní doktorka zavolá.“

Nepolemizoval jsem s ní. Protože to, že mám dvě dcery, ze kterých jsem v sedmém nebi a mám z nich horu radostí, ona nemůže vědět.

Odcházel jsem od ní se smíšenými pocity. Všechno to proběhlo v přátelské atmosféře a podle všeho na tom nejsem špatně. Ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem nepozorovaně, ale definitivně přešel do kategorie, kde se pozitivně hodnotí nikoliv dosažené pokroky, ale udržení nebo alespoň nepříliš rychlý pokles setrvalého stavu.

V poloplné čekárně jsem sotva doplnil pár dalších čísel do šachovnice sudoku, když si mě zavolala moje lékařka. Probrali jsme výsledky EKG a vyšetření, která jsem absolvoval v minulých dnech a změřila mi tlak. Všechny výsledky byly výborné, a tak jsem už při neformálním rozhovoru, protože se známe léta a teď jsme se dlouho neviděli, doktorce naznačil, že ty testy, které se mnou prováděla diplomovaná sestra, by zvládla i moje maminka, jejíž devadesátiny jsme shodou okolností nedávno slavili.

„Víte, někdy to je hodně rychlé. Ze svého okolí znám paní, které bylo nedávno pětašedesát. Před rokem jsem obdivovala, jak elegantně je oblečená, všechno ladilo, tón v tónu, udržovaná, elegantní výběr šperků, prostě pravá dáma. Půl roku na to byla zanedbaná a neschopná se o sebe postarat, takže ji museli dát do ústavu. Moc smutný osud.“

Neříkal jsem nic, ale asi z mého výrazu něco vycítila, takže pokračovala: „Když jsme to pak zpětně probírali, uvědomili jsme si, že už asi posledních osm let postupně ztrácela chuť někam chodit a nejraději se dívala na televizi nebo seděla u počítače. Ven chodila jenom výjimečně.“

„Takže doporučujete zaměstnávat mozek, třeba luštit křížovky nebo sudoku?“

„To taky, ale hlavně dělejte něco, co je pro mozek nové. To je nejdůležitější. Jenom tak vznikají nové synapse a mozek trénuje.“

Rozloučili jsme se a já se na své mobilní aplikaci Duolinga začínám učit havajsky a navajsky, protože apačštinu jsem tam nenašel. Ale určitě kvůli tomu nebudu zanedbávat dlouhé procházky a pobíhání po širokém okolí. Z koukání na monitor se prý blbne.