Úplatek. Pokušení, nebo past?

^{Odolali byste nabídce úplatku?, ptá se ve svém blogu Jiří Turner. Ačkoliv je uplácení nejspíš stejně staré jako lidstvo samo, pokud tedy není ještě starší, ne každý může na tu otázku odpovědět na základě vlastní zkušenosti.
Úplatek nabídnout, třeba i s obavami a nerad, možná zkusil leckdo, ale ne každý se dostane do pozice, kdy mu je úplatek nabídnut. Já tu zkušenost mám.
Stalo se to už dávno, takže vše je promlčeno a mohu to popsat bez rizika trestu pro účastníky.
Běžela první polovina devadesátých let. Doba velkých změn a ještě větších očekávání. Drobní živnostníci se oslavovali "pane podnikateli" v naději, že se jim podaří vybudovat věhlasnou firmu. A někteří to skutečně dokázali. Často stačilo jen mít nápad, nějaké peníze do začátku nebo odvahu vzít si půjčku. Nebo naopak nemít skrupule.
I já jsem měl živnostenský list, ale byl jsem zaměstnanec. Rok před událostí, o které chci psát, mi bylo necelých čtyřicet let a měl jsem dvě dcery v pubertálním věku a vedle hlavního pracovního poměru jsem měl i poloviční úvazek, za který jsem bral plat přesně dvojnásobný ve srovnání s tím hlavním.
V následujícím roce už jsem měl jen jedno zaměstnání a v říjnu jsem dostal na starost celkové zajištění důležité dodávky.
Na první schůzce s potenciálním dodavatelem jsme si dohodli cenu zakázky s tím, že na příští schůzce dostanu návrh a detailní rozpočet. A teď spolu sedíme a dodavatel vysvětluje, co všechno je součástí zakázky a kolik to podle jeho názoru bude stát. Ale zároveň mám neurčitý pocit houstnoucí atmosféry.
Předpokládaná částka je už téměř vyčerpaná, když padne ta věta: "A tady tohle je pro vás."
"Proč pro mě, já to nechci," vypadne ze mne automaticky.
Dodavatel ztuhne a s nejistotou, snad i nelibostí v hlase říká: "Vám se to zdá málo? Pět procent je přece normální. Já vám víc dát nemůžu, ten rozpočet je už tak napjatý, víc už ty ostatní položky nesrazím."
"Ale já nechci nic. Já jsem za tu práci přece placený."
"No to jsem rád, že teď sedím," rozšíří se mu zorničky ve zjevném údivu: "dvacet let dělám tuhle práci a tohle se mi ještě nestalo."
Hodnota té zakázky byla ve statisících a tomu odpovídala i částka, o kterou jsem mohl vylepšit rodinný rozpočet. V dnešních poměrech jen necelá polovina průměrné měsíční hrubé mzdy, ale tehdy její několikanásobek.
Když jsem se se svým zážitkem svěřil svému šéfovi, zkušenému muži, který velkou část svého života strávil v cizině, řekl mi: "Ale to jste si klidně mohl vzít, to je úplně normální. Aspoň byste si udělali hezké Vánoce." Jenže kouzlo Vánoc je, alespoň pro mne, v něčem jiném.}